Oda na dub.

Vznešený dube! vážné vysokosti,

Svědku nejstarší zašlé předešlosti,

Tobě v májový tento růžový čas

Harffy mé zniž hlas.

Ty svým čelem se k oblakům pneš hrdě,

Ač y doráží vicher na tě tvrdě,

Déšti, sněhu y krupám k vzdoru stojíš,

Žerty z nich strojíš.

Když já v hrmavicy trnu s celým domem,

Ty se potýkáš s bleskem, také hromem,

Sýla tvá tobě, ač tě oheň raní,

Padnouti brání.

Na tvém větvoví ptáctvo přemilené

Kunštem paláce staví utěšené,

Na něm převděčně přeješ drozdům bydla,

Pinkám y sydla.

Ty se veselíš z štěbetů jich krásných,

Tančíš, libosti váže zpěvů hlasných,

Lístím pohráváš, zelenáš se mile,

Slyše jich třile.

V chládku pocestný tvém sy odpočívá,

Spí sy sladičce, když mu tichý zpívá

Slavík nad hlavou, raduje se jemu,

Hosti jak svému.

Tu se zmužilý Pongrác* zastavoval,

Za Moravu když zlato zkořistoval,

V slavném tryumfě vracuje se k hradu,

K pokladu skladu.

Tu y hrdina Palffi radovánky

Přestkvostné držel, pobořil když stánky

Zdobývajícých města pyšných němců

Dobyv sy věnců.

Tu y já denně v stínu odpočívám,

Na přirozenost rozkošnou se dívám,

Básně skládaje, na fletně sy pískám,

Radostí výskám.