Oda na důstojného Pána, Pana Stanislava Vydru roku 1798.

Jakýž jazyk oslaviti

Činy tvé dle hodnosti,

Jakéž písmo rozhlásyti

Může kvlasti vroucnosti?

Vlastenče! jenž Čechům svítíš,

Jako měsýc vnoční čas!

Oheň Český vsobě cýtíš,

Otců naších slyše hlas.

Ty, jenž vchrámě oslavuješ

Slovem Páně jazyk náš,

Hvězdám běhy vyměřuješ,

Mocnost planet, slunce znáš:

Tisýcůli není dosti,

Jimž sy Českým otcem byl?

Vjichž sy srdce lásku kctnosti,

Lásku kvlasti Českou vlil?

Rek se slaví na věčnosti;

Proč? že svatý rušil klid;

Že y vkruté nevážnosti

Zbořil města, zhubil lid!

Mnohem líbeznější bývá

Slávy nesmrtedlný zvuk,

Kdyžto upotomků zpívá

Vhlučných písních Český vnuk;

Když y jménem jmenovává

Svelkým často plésáním,

Když y často vyvolává

Zhrobu smutným vzdycháním

Toho, kdož vlast uměl ctíti,

Kdož se snažil svatou ctnost

Voutlá srdce Česká vlíti,

Sláskou kvlasti pudit zlost.

Co ten blesk? zdaž vnocy zháje

Knám se snáší duchové?

Což ste blaženého ráje

Opustili Čechové?

Proč? by snad ste pomsty vzali,

Pomsty hodné nadnámi,

Potomcy že tvrdě spali,

Že sme nešli zavámi?

Proč tak smutně k nám se věješ

Balbíne, ó Čechu náš!

Již se nanás míle směješ;

Což pak Čechy ještě znáš?

Vydrovoliž jméno psáno

Jest y vkníze věčnosti?

Jestli proněj přichystáno

Lůžko věčné radosti? –

„Mníš, že okem nehledíme

Navás Čechy bedlivým?

Šlechetných že nevidíme

Želem jatých tesklivým?

Vědouc, ledva počne zráti

Všeho lidstva myšlení,

Činů, ješto má se státi,

Zlé neb dobré skončení?

Slavnější což může býti,

Nežli čest svým předkům vzdát,

Je y vlast, y jazyk ctíti,

Ojích zvelebení dbát?“

Balbín šlechetný tak pravil;

Nazemi zvuk libý zní;

Vtom se vráji svatém stavil,

Kdež se praví Češí stkví.

Hoden lásky supřímností,

Ovlast svou kdož pečuje,

Pevně ji a shorlivostí,

Jak ty Vydro, miluje!

Tyť jsy neustupná skála,

Kteráž hlavu knebi má;

Byťby nasvých křídlech vála

Strašným hřmotem bouře zlá.

Tvá se jako slunce stkvíti

Sláva bude všecken čas;

Všech ti Čechů bude zníti

Posta letech vděčný hlas.