ODA NA ŽENU

Já nechápal ji dříve

jejími kouzly spit,

já hltal její chtivé

rty, nevýslovný třpyt

mne spíjel její šíje,

rtů plápol, zraku žeh,

šílená melodie

mne jala údů těch.

Já miloval ji žhavě

nepochopuje jí,

já klekal k její hlavě

vždy opojeněji.

Cos strašného jsem cítil

v těch tvrdých liniích,

v purpuru rtu, jenž svítil

i v ňader liliích.

Nadarmo jsem ji vzýval,

nadarmo jsem ji ssál,

nadarmo jsem, ach, zrýval

své bědné srdce, stál

proti mně přelud onen,

nespoutatelný, něm,

já patřil k němu zlomen

a spaloval se v něm.

Nadarmo! Nedobytý

on rval mne stále víc

a tajemstvími sytý

mi patřil lící v líc,

poražen jsem se složil

do svého nitra. Ztich

jed nastříkav mi do žil,

jenž dávno hořel v nich.

Opuštěn já se vrhl

v boj proti sobě, svou

já masku pyšně strhl,

již jiní ponesou,

nejstrašlivější omyl,

který mne chtivě rval,

já bez odkladu zlomil

a rychle kráčel dál.

Dál! Dál! Já, otrok běsů,

svou bídou veliký,

já, který v srdci nesu

svých proher odliky,

já, červ, jenž v prachu zmíral

pod krokem chodcovým,

já v slunce nyní zíral

pohledem kovovým.

Zvítěziv, poražený

kde dřív jsem hluše tlel,

já v sladkou náruč ženy

se spitý navracel,

já, nevýslovný dive!

teď její bytost ssál,

jíž nechápal jsem dříve

a slepě miloval.

Hle ona! Demon krutý,

půl ďábel, polobůh,

z prasvětných živlů skutý

a soupeř nebo druh

onoho, který sídlí

v mém srdci přerytém,

šlehajícího křídly

po soku ubitém.

Ti dva si rozumějí

osudně spřízněni,

můj vladař i pán její:

dva běsi šílení.

Čas od času se měří,

soupeři prokletí

a potom, aniž věří,

si klesnou v objetí.

Kam ponesou mne nyní,

neb jejich stínem jsem,

co učiniti míní

s ubohým otrokem?

Budou mne štváti k výším

anebo ve propast?

Zpěv jejich strašný slyším

a cítím děs i slast.

Vše jedno, nechť mne táhnou,

kam se jim zalíbí,

nechť po mé krvi prahnou,

jíž pookřáli by!

Ty, ženo, pyšný soku,

která jim sloužíš též,

a která, oko v oku

boj stejný bojuješ,

zdar tobě, sestro, druhu,

zdar tobě, zajatá,

zdar strašlivému kruhu,

jejž ruka nahmatá!

Zdar kráse tvé, zdar muce,

zdar bídě tvé i mé,

my oba, ruku v ruce,

se v propast sřítíme!