ODA NA ŽIVOT

Nestrašlivější soku,

ponurý šermíři!

Tváří v tvář, oko v oku,

které je upíří,

tak stojím proti tobě,

který jsi tasil již,

ve zbroji ruce obě

můj pozdrav slyš!

Miluji tebe, který

se chystáš k útoku,

miluji tisícerý

způsob tvých úskoků,

miluji šalby tvoje,

v nich démon ukryt jest,

miluji tvého boje

pekelnou lest.

Mlád stál jsem před tvou zbrojí

nejbarbarštěji spit,

já hltal krásu tvoji,

tvých zraků třpyt,

já neměl žádných zbraní

tvou proklán již

a nevěděl jsem ani,

že útočíš.

Přemohl jsi mne arci

a ranil do krve,

já podobal se starci

poražen. Poprvé

chápal jsem duši tvoji,

strašlivý soupeři,

viděl jsem pěst, jež zbrojí

a potom udeří.

Od oné chvíle čelím

tvé mocné přesile,

rozlité zbraně scelím

a chytám zběsilé

útoky tvoje, kate,

jenž jsi jím skutečně,

zřím pohled, který mate

a spíjí bezpečně.

A přece, navzdor všemu

a pokryt ranami,

tváří v tvář tajemnému

běsu, jenž omámí,

snad jenom vlásek vzdálen

od prohry poslední,

sešlehán, rozlit, zkalen

v šílícím poledni:

Miluji tebe, volám,

živote, soupeři!

Miluji, neodolám

tvé zlaté kadeři.

Vždyť nejsi mužem ani,

jak zřím tě krve tmou,

jsi žena, v zadumání

já hltám krásu tvou.

Vrhni se na mne tedy,

rvi! Drť! Bij! Kraluj! Sraz!

Vetkni své zlaté hledy

do mých! Hloub! Hloub! Kdo z nás

krutého soka raní?

Čí pukne zbroj?

Nuž! Beze slitování!

V boj!