Oda o Velebnosti Božské

Písně svaté nyní pěji,

Aniž proně kMůzám vzeji.

Můžeť člověk vejda vchrám,

Kde se slavná Božská děla

Odvšech zběhlých věků stkvěla,

Všecko szřít a sčísti sám?

Pán se světlem přiodívá;

Kdy ho lidský postihl duch?

Podnohama hvězdy mívá,

Nadblesk slunce stkví se Bůh.

Nebesa, co zlatem tkaná

Roucha, přednim ležejí;

Světla krásně zosnovaná

Vůkol něho visejí.

Onť jest tvůrce světa všeho,

Jeví slunce nám stín jeho,

Namračnách se vznáší Bůh;

Navětrných křídlech chodí,

Nač jen dechne, vše se rodí,

Hned jest vevšem znik y duch.

Přednim, jenž vše všudy tvoří,

Krůpě jen jest hloub všech moří,

Spousta světa jest jen mák;

Přednim věků pomíjení

Není než co oka mžení;

Máť vše zákon, červ y pták.

Kdož moc Páně sčetl vsvé mysli?

Bůh řekl prachu: choď a mysli!

Vtom se prach hned vzhůru měl

Kvykonání velkých děl.

Zem y slunce vhrdé slávě

Vetmách hustých postavil;

Znik dal prsti, život trávě,

Pán se vkvítí oslavil;

Vdechnul vstrom a vkamen ducha,

Mokro dělil odesucha,

Tmy y světlo rozdělil;

Záři vyslal vjasném voze,

Hvězdy rozsyl poobloze,

Knimž y měsýc přivtělil.

Světlům, zdělav kruhy čisté,

Prstem změřil běhy jisté;

Též y živly vuzdu vzal.

Rodícý se zjiskry plamen

Zamkl Bůh mocný vtvrdý kamen.

Bleskům syrným zákon dal.

Darmoť sebou moře házý;

Když duch Páně nevelí,

Trhat nesmí pevných hrázý;

Písček jen je rozdělí.

Bůh dal dubu mocné tělo.

Řeky valem dolů jdou.

Knebi tam své hrdé čelo

Převysoké hory pnou.

Vkřoví ptácy poskakují,

Chválu Bohu prozpěvují;

Nízký keř y hrozný strom

Hospodina moudrost slaví,

Předoči ho bouře staví,

Jevíť Pána blesk y hrom.

Vlahou Bůh zem kojí vletě,

Zefír vluka snebe sletě

Kvítí míle ochladí.

Popolích všem pícy seje,

Možnýmť jí y chudým přeje;

Všemliž stromů nesladí?

Velíť Pán, všem stroje kvasy,

Aby vzešly zzemě klasy,

Vonné kvítí, plodný kmen,

Noc se tměla, svítil den.

Zprávce moudrý plodné země

Všudy hodnost vylívá;

Kde se množí lidské plémě,

Všímť tu nazbyt oplývá.

Travou šírá pole stlává,

Ptákův hlučná posýlává

Hejna knám rok poroce;

Nanás vsadích míle voně,

Větve husté kzemi kloně

Kyne zlaté ovoce.

Což se vevší zdejší době

Pramen štědrých darů tobě

Neprejští a neteče?

Proč se, moudrost Páně znáti,

Jemu čest a díky vzdáti,

Zpěčuješ ó člověče?

Bůh nás střeže, snámi chodí,

Nás y vsladký pokoj vodí;

Tratíme hned bytí své,

Bezmocnosti Bože! Tvé.

Navše patří Páně oko,

Vnás y hledí přehluboko,

Srdce naše zpytuje;

Sčítá péče, jenž je trudí,

Vokamžení pryč je pudí,

Když se kněmu vracuje.

Má svět vhrsti, čte a vidí,

Co se děje vmysli lidí,

Jak jest slunce zřejmé nám,

Tak vše vidí tvůrce sám.

Zbaven chvílku Božských očí

Náš věk zvadne, jako květ;

Vše vnic dřevní zase vkročí,

Vpoušť a zkázu spadne svět.

Bůh však jedním oka mžením,

Pouhým lásky působením

Kživotu vše vyvodí;

Smrt, ač všecko umořuje,

Předce sýly potracuje,

Vše se vnově zarodí.

Kdož ti, světa Panovníku!

Hodnou vzdáti může díku?

Stín jen hlásám slávy tvé;

Však ne harfu ohlašuji,

Tebe Bože osvěcuji,

Otvírám ti srdce své.

Tvůj mi zákon rozkoš plodí,

Zsvěta tmy mne ksvětlu vodí,

BezTebe, jenžs štěstím mým,

Vše jest vsvětě stín a dým.

Vězylyť mne líté zlosti,

Duše škůdce, dlouho dosti;

Jakž sem tě mohl proně ctít?

Nyní ale zhlídna Tebe

Zahrozým a zničím sebe,

Netuším víc vsvětě být.

Ty jsy pokoj duší právě,

Zjevils mým se očím vslávě,

Vprachu můj tě slaví duch:

Velikýs a svatý Bůh.