Oda o velikosti Božské.

Tys velký, Bože! Tobě sláva zvláště!

Ty světlem odíváš se místo pláště.

Tys nebe, nad nimž vody visýc stojí,

v stan stkvostný mocnou rozbil rukou svojí.

Tvůj mračna vůz, a vichry koně vozné,

Tvým poslem bouř, a sluhou hromy hrozné.

Tvou země sylnou ztvrzena jest mocý,

Tvým kynutím den zašerou jde nocý:

a které stín y světlo věrně slouží,

mhlu propasti jí daly zaokrouží.

Jen slovos řekl, y hned se změny dály;

šla pole v důl, a vzhůru pošly skály.

Ty vykázav mez moři po vše věky,

z skal hojně vřídly rozvodňuješ řeky.

Tu zvěř se chladí, na polích co žije,

tu los, a žížnivý tam jelen pije:

tam povětvičkách ptácy poskakují,

a střídajíc se vděčně prozpěvují.

Ty s nebe, Pane nad nebesy všemi!

déšť rosýš na vyprahlou slůncem zemi:

a ona z lůna propůjčuje svého

všem živočichům, kdo co žádá, všeho.

Tuť trávu skot, a lidé berou zelí,

chléb pro posylu, víno pro veselí.

Táž vláha živí sosny, bezy, břeky,

y vysoký dub, žijícý tři věky:

kde rozličný pták s pískletami žije,

kde jelen bujní, kde se zajíc kryje.

Své časy bledá měsýce tvář znává,

je slůnce zná, když zapadá y vstává.

Tam lačná jdou ven lvíčata y lvice,

a řičí, o pokrm tě žádajíce.

Jak slůnce vzejde: hned se porozkradou,

a pokojně se v brlohách svých kladou.

Tu od ranní až do večerní záře

jde člověk pracovati v potu tváře.

Kdož sečte to, co moře v sobě chová?

Tvéť všecko to, co letí, jde y plová.

Hrst otevřeš? ej, všickni nasyceni;

tvář odvrátíš? ej, všickni zasmuceni;

jim ducha vezmeš? v nic se obracují;

jim ducha nadchneš? hned zas obživují.

Nechť z toho Tobě, mocný světa králi!

hlas můj y harfa zní a vzdává chvály,

nechť na zemi Zlých nepovstane noha.

Ty duše má! chval velikého Boha:

kdy vzhlídne, zem se zatřese a zbouří,

a hůry, jen se dotkne, valem kouří.