Oda.

Vážná Clio nad dějin sarkofagem

sedí, rýdko z démantu uklánějíc,

aby v desku bronzovou vryla pevně

heroů jména.

Sestra její, tragická Melpomena,

v očích hrůzy katastrof, v kšticích tmavý

vavřín trpký, pohlíží v proudy dějin

s Medusy tváří.

Měkké tÓny flétny své ladíc v souzvuk

jemní hořkost meditac obou sester

s děcka tklivým úsměvem Euterpe

gracií sladkou.

Velké děje pradávných otců, půtky,

řeže, honby, únosy smavých dívek,

pomstu hrdin, zápasy, Calliope

polnicí hlásá.

Jako motýl s opálem vzdušných křídel

v chmurný hlahol epický smích sem padá,

Hebě rovna snáší se Terpsichora

v rythmickém tanci.

Kynouc vlídně s úsměvem božské sestře,

hocha s toulcem, střelami u svých nohou,

v lýru hrouží bouřněji bílé prsty

Erato snivá.

Klidná v modré tunice Uranie

kolem hlavy hvězdnatou s gloriolou

k hvězdám kyne, odvěkou setrvačnost

věcí všech věštíc.

Těchto sedm sešlo se – léta tomu –

u Tvé, mistře, kolébky vůlí nebes,

dar Ti ze své Pandory skříně klamné

do vínku daly.

Soudné oko v tajemné vření dějin,

tichý soucit v zápasy dlouhých věků,

sladkou hudbu, rythmický tanec sloky

v milostné písni.

Kouzlo slova s kladiva silou pádnou

jako s měkkým hrdliček cukrováním;

zjevno, profil za nimi uklidněný

Danta že stanul.

Drahé vlasti žehnaje bouří věků,

v tužbě vroucí předati v Tvoje ruce,

jak ji nesl Parini s Alfierim,

pochodeň svatou,

na níž věčné radostné zažíhá se

ve tmách světlo myšlenky s jasem citu,

s žárem pravdy, svobody perspektivou

budoucím časům.

Léta přešla. Hyblejské včely medem

lidstvo krmil's čtyřicet dlouhých roků;

pěkně sluší kadeři sněhem bílé

zelený vavřín.

Léta přešla. „Z papoušků žvatlajících

marnou chválu“, z havranů škodolibých

bílé jsou dnes labutě, letem tichým

táhnoucí k světlu;

k světlu slávy získané prací roků

v službách toho, vskutku co smrtelné.

Času dost měj vrýti Tvé jméno k druhým,

velebná Clio.