ODBOJ.

Za bezpečnými branami dnes nikdo nevstal,

by chvěl se v modlitbách a louče při svitu.

Ne zdáním, pravdou bylo to: bůh slabé trestal,

jho ke jhu přidal těm, kdo ždáli úsvitu.

Zatrpkle vzpůrci sní, neb dálky se jim stměly.

Šatlavy plny jsou a vůdce popraven.

A hlasy zanaříkaly. – Ni jeden nebyl smělý,

by doufal v den, jejž kreslí luzný sen.

Jak v beznaději ruce těžce klesly:

řád silného kdo z kořen vyvrátí?

Čas spěchal, jak by hnán byl vesly,

a kdo bděl, lekal se, že den se navrátí.

Kraj žírný rukama jest spoután sveřepýma,

by z práce tisíců jen jedna zkvetla krev

pro marnotratnost rekovnou, kde válka hřímá,

a pro lesk turnajův a pro milostný zjev.

Slabého ve prach zdeptá vůle vítězící.

Což, bylo někdy, bude právo čistější?

Kdo řekne: ano! ne! Kdo s jasnou lící

dá nové heslo nám a zbraně jistější?

Zrak ohraničen tmou, jak v nejistotách těkal,

déšť drobný k zemi nesl se, vše věci prolínal.

Ve dvorcích bdělo mnoho psův a žádný nezaštěkal,

jen člověk bídný kdesi volal do tmy, proklínal.