Odbytý soused svůdný.

„Přítelíčku, dnes je neděle,

v hospodě jsou písně veselé;

opusť tu svou jizbu temnou,

pojď tam jednou také se mnou!“

Moudrá žena roztomilá

řečí tou se zarmoutila.

Rozumný muž na ni hleděl

a hned svůdci odpověděl:

,Brachu, já ty krčmy znám,

chceš-li, jdi si do ní sám.

Po neděli vřele toužím,

v chrámě vděčně Bohu sloužím;

a tak s dobrou manželkou

vždy mám radost převelkou;

v milém hodných dítek kruhu

nedělní klid jde mi k duhu.

Doma v dobrých knihách čteme,

a pak všichni spolu jdeme

do polí a do lesa,

kde z nás každý zaplesá.

Nasloucháme ptačím zpěvům,

divíme se krásným zjevům,

učíme své drahé dítky

znáti stromy, ptáky, kvítky,

a tak v Boží neděli

šťastni jsme a veseli.

Na lukách a v lesním lůně

osvěží nás zdravá vůně.

Večeři, ač bývá skrovna,

tučný stůl se nevyrovná;

doma jsme, ač chudobni,

boháčům všem podobni.

Nechci dlít v tom hnusném puchu,

volno jest mi v čistém vzduchu;

hospodu ať hledají

ti, kdož svůj stůl nemají.‘

Soused toho dosti měl,

zahanbený odešel.

Nebyla již zasmušilá

zbožná žena ušlechtilá;

zdvihla zraky k nebesům,

jasný byl jí celý dům.

Děti hned se hýbaly,

otci ruku líbaly.