ODCHOD

Každý odchod z života je utrpením.

Opustit krásu lesů a polí,

to přece bolí.

Nemít již nad hlavou slunce a mraky,

do tmy jen upřít své zraky,

jako když za noci ulehneš v neznámé světnici

s prachem a potem a únavou na líci,

u okna, kam měsíc nesvítí,

s bázní, co pohled tvůj zachytí,

až víčka zatouží po novém poznání.

Jaké tam bude tvé poslání?

Kdyby tam byly tatranské štíty a stráně,

daleké obzory pod širým nebem –

ostatní pozemské rád bys dal za ně,

protože nebe bylo by nebem.