ODCHOD BOJOVNÍKA. (II.)

Tak bude skončeno mé žití časné.

Tak poutník oddychá prost vřavy hlasné

a znaven zaslouží si klidu trochu.

Vy neplačte, a zvláště ty, můj hochu!

Těch klidných, tichých raděj vzpomeň chvílí,

kdy naše zraky spolu hovořily,

kdy duše stápěly se v světa jasy,

a vznášely se nad květinou krásy,

jak motýli: má se smuteční páskou,

a mdlá, však zcela prozářena láskou,

tvá – pestrá, jako šachovnice polí.

Já budu nad tebou se vznášet duchem,

a sladké vzpomínky ty nedovolí,

by vláčela tvá duše křídla v blátě.

Ji koupej každé ráno v zory zlatě,

svým člunem brázdi vlny času v klidu,

víc oceníš pak bouř a lidskou bídu

a budeš bratrem starším svému lidu,

jenž bol i radost jeho dvakrát cítí.

Tak duše má dál v tobě bude žíti!