ODCHOD PĚVCŮ

Za časů chmurných bojů a válek

vzdorem svých vášní když člověk byl vzplál,

na cestu dlouhou do modrých dálek

sbor vůdčích duchů se na pochod dal.

Všechno co měli zavřeno v duši,

strunami nechali vzlétnouti ven,

lidem by bědným, osud jež kruší,

zlehčili život a zkrásnili sen.

Úkol byl dohrán, skončeny zpěvy,

vlasť jejich dávná je volala zpět:

„Vraťte se, vraťte, světlé vy zjevy,

skončete bludný váš po světě let!

Nadarmo lidem pěli jste z hloubi,

nadarmo v krásu svůj měnili bol,

s podlostí násilí všude se snoubí,

hrůza se řítí od pólu v pól;

za vaše písně, perutí vzmachy

posměchu bláto vám metají vstříc,

lepších všech vznětů stín jenom plachý

zahání zpupně jich nestoudná líc.

Nejsou vás hodni synové země

pro něž jste rozchvěli vlákna svých strun,

synové prachu hledící temně

ve svatá tajemství nebeských run.

V snů vašich kráse cynickou rukou

hrabal se kde jaký profánní rob,

se zpěvem božským dobytým mukou

odleťte, odleťte do jiných dob!“

naposled pohlédli v mizící svět,

dobra kde všechny sloupy se hroutí,

naposled písní jich zachvěl se ret:

„Synové drazí, na dlouhé časy

odejít káže nám osudu kyn,

nechat vás v zmatcích bez léku krásy

zajaté v chaosu zákeřný stín.

Jednou snad přece po dlouhých letech

nesmělá vzpomínka ozve se zas

ve vašich vnucích, ve vašich dětech

na dávných rapsódů pějící hlas;

jednou snad přece nesmělé přání

zvlní vám náhle zas vychladlou hruď,

synové drazí, přemilovaní

v budoucnu zpěv náš ó vzbudiž vás, vzbuď!“

Tak děli pěvci a ještě jednou

pohlédli nazpět v drahý svůj kraj,

myšlenek božských hvězdy kde blednou

na cestě zpáteční v rodný svůj ráj

a ještě jednou vydechly v touze

v klidného azuru posvátný mír,

do vzdušných výšin vyzněly dlouze

poslední akkordy mlknoucích lyr.