Odchod vlašťovek.

Na dlouhé řimse zdi, ve stálém chvění

se elegantní tílko tísní k tílku...

pak vzlétnou zas, že vzduch se jimi pění,

by břicha bílá v slunci hřály chvilku.

Tu mrtvo kol, a vím, že jich tu není,

kdes pod azurem krouží v zanícení...

však opět sletí se, a vřava trilků,

jak dlouhý pláč, má smutek rozloučení.

Na řimse žluté zdi, jež deštěm smyta,

ve tmavou stuhu tílka jich se splítá,

a křídelka svá protahují čile...

Tak čekají, až slední přijde chvíle...

Já jako v snách jim kynu ve mdlém gestu

a, smutný vězeň, šeptám: Šťastnou cestu!