ODCHOD.

Klamnými světly v dálkách nedáme se pomásti.

Tmu pronikáme upřeným a pevným okem.

Přes stráně lehce jdem’, nad krajem propasti

se nechvějem’ a stejným krokem

měříme délku cest.

Kdy naposled plakalas, kdy naposled jsem vzdých’?

Radostným tempem v srdcích krev nám bije,

jediná píseň ze rtů stejně zladěných

kaskadami se jásavými lije

životu na pozdrav.

Očima (radostí sesílenýma) vidíme za obzor

území, kde každodenní bolest zabíjí a drtí.

Budeme ještě víc viděti, až přijdem’ do svých hor.

Opouštíme na vždycky slzavé údolí smrti,

abychom mohli žít – – –