ODCIZENÍ

Tak už jsem jaksi sobě cizí,

z mysli mé volně obraz mizí

pochmurné rodné končiny,

neznám se k nebi, kteréž bledne

v utichlé letní odpoledne

po dlouhé, mrtvé hodiny.

Neznám se k zemi, kteráž skytá

hubené klásky ovsa, žita,

tak jako matka vyžilá,

těžce svůj poměr k tobě nesu,

setmělá střecho chladných lesů,

ty bys mne dnes už tížila!

Pracně bych slézal příkré skály,

smutné by se mi býti zdály

s temene jejich vyhlídky!

Dolům se s vrchy možno sjíti,

mně však už nelze navštíviti

zatuchlé lidské příbytky.

Nelze jich hoře zváti svojím,

na roveň s nimi neobstojím

ve tvrdé zkoušce osudu;

slzou je chléb jich mísen denně,

nalámán spoře, dětem, ženě,

ke rtům ho nést’ už nebudu.

Neznám se k jejich polím, vodám,

za třicet peněz klid jich prodám,

klidu sup oči vykline...

Pomiluj, bože, mrtvé spáče!

Pro každé tisíc očí pláče,

pro tyto ani jediné...