ODDECH.

„Již trhat můžeš hrozny, jsou již zralé,

jež těžké visí, modrým dechem vábí...“

„Ty v snech, já vím!“ tož v práci své jdu dále.

Že léto mám a k tomu léto babí,

kam sáhnu, pavučiny... nač je rvát?

já v maskování pravdy vždy byl chabý.

Jak vždycky sedí bída u mých vrat,

zde věru nelze – byť to bylo třeba –

si oddechu na malou chvilku přát:

Tož nechám hrozny viset – honím chleba.