ODDÍL II.

Jako vichor letí přes hory a stráně,

pověst šíří se o mučeníku Páně,

hlouček českých svědků, přátel kalicha,

do Čech se zlou zvěstí kvapem pospíchá.

Krev jim prudce bije bolestí a hněvem,

tváře rdí se studem, zraky pomstou žhnou.

Mlčky tábor rozbili – jich ústa zpěvem

jako jindy zahlaholit nemohou.

V lidském ňádru bouře – vůkol však je klid.

Dřímá les, a měsíční se line svit

tichounce a laskavě a nevědoucí,

proč ta srdce česká bouřně musí tlouci.

Tábor spí, v té bílé záři

strážní ohně blýskají,

ale ve snách dál se sváří

žal, hněv, pomsta potají.

Ha hó!

Ha hó!

Ha hó, ha hó!

A zas ticho dokola,

ani ptáče nezvolá,

ani lístek nezašumí

do hluboké noční dumy.

Pozhasínal hvězdný lesk,

hluboká tma jako stesk.

Stráže, bděte! Nezasněte! –

Sen jak noční růže kvete. –

A tu viz v hlubinách prostoru,

jak by se rozlily peřeje zlaté.

Což je to svítání? V táboru

stráže ta jasnota mate.

S nebeské výšiny postava bílá

se blíží, oj, známá tvář:

tvář trpitele, tvář ta milá,

však trpitele, jenž byl věčnost spatřil,

nad čelem svatozář

mučedníka, jenž se s Kristem sbratřil,

a věnec z růží purpurných

kol skrání svých.

Zjev blíží se klidně

a zírá vlídně

jak hvězdy zrakem planoucím

a horoucím.

Ha hoj! Vstaňte!

Vzhůru! Vzhůru!

Mistře náš, učiteli, otče náš!

Svatý, svatý, svatý!

Přišel’s promluvit k nám s nebe,

jež teď vlastí tvou?

Z věčnosti k nám tě láska vede.

Ó potěš, posilň, zvedni nás!

Před tebou klekáme, posloucháme

jak Boží příkaz slova tvá.

Nejmilejší bratři moji!

Musil jsem z věčnosti se vrátit k vám

naposled ještě, do vlasti když jdete.

Pozdravte zemi mého žití,

pozdravte věrné od věrného,

jenž je zbaven muk ve slávě Boží.

Že Pravdu hledal jsem a hlásal

a miloval a Pravdy bránil,

jsem Pravdy věčné host i slávy.

Tak čiňte též!

Nejmilejší moji, milujte se!

Opakujte vzkaz můj, lidu mému.

Braňte pravdy, každému ji přejte,

dobrých násilím tlačiti nedejte,

nedejte se klamat poslům hříchu,

za hlasem nitra svého jděte,

za volnosti hlasem k svému vykoupení!

Ať bijí Vás a tepají,

nebojte se! Pevně stůjte,

vlast oslavíte silou pravdy své

a do hvězd zvednete ji ke mně.

V radosti nebes shledáme se příště

a v království jejím u božího trůnu!

Slyšte, slyšte evangelium

beránka umučeného!

Poslední vůle světce našeho!

Zapuďme spánek, urychleme vzkaz!

Strhněte stany, koně sedlejte,

noc bude dnem nám v záři nebeské!

Ku Praze přímo, přátelé!

Jak mizí oblak, zjev se rozplynul.

Hlas sladký dozněl, v dálkách pohynul.

Tábor zní klopotem

a koní ropotem,

zadula vichřice

z černého mraku,

jezdcové kvapíce

zář mají v zraku.

Mrak s mrakem v zápolu,

tak letí pospolu

rachotem bouře a zkázy

po pláni, pralesa srázy

blesky jim na cestu plají,

hasnou, se rozžíhají.

Dále jen, dále, blízek cíl,

když sis jej touhou přiblížil.

Minula bouře. Svítá již den

po mračné noci vyjasněn.

Na východě, hle, již záplava

do růžova zlata měňavá

v šípy ohnivé se rozhořívá.

Slunce vzplálo, a pták zpívá. –

Na obzoru město, zjev to přesladký,

věží stem se tyčí jako z pohádky,

Praha, Praha! Jezdcův cíl

na pláni se v slunci objevil!

Kyne jim a láká

jako hnízdo ptáka,

hoří zlaté lesky bání

v slavně tichém rozdnívání,

Vyšehradu zářný týn

pozdrav kyne městu v klín!

Lehounký šlář modravý

stoupá výše z Vltavy

v jitřních zvonů znění tklivém

rozhoupaných jako divem.

Záhy budou v poplach bít,

zvěst v ně padne, budou hřmít,

děj se bude slavný dít.

Celý svět jej zaslechne,

z hloubí ňader vydechne,

labuť bílá, mučeníkův duch,

odtud vzletí v očištěný vzduch

přes úhory nové úrody

osvobodit národy.