ODE DNE PROMĚNY.

V ten den

jsem ve flétnu byl proměněn;

vítr světa hučí mnou, jenž jsem tím hudebním nástrojem

a každým výdechem

se pravé tóny ozývají,

až zdá se, že jsem na pevno již proměněn.

Ó, čtenáři, buď zdráv!

Já tisknu tobě ruku, ne však měkce; to můj mrav.

Snad pluješ nyní na parníku po chlácholivé řece

a po tvé straně sedí žena, kterou jsi sepjal v pevné řetězce, jsa opojen;

té můžeš vyprávět o mé proměně, jež může být i tvojí.

Poslouchej a hleď mi pevně do očí!

Víc nežli tvarů, bylo stínů a barev v mém mládí;

a všude byla rozestřena noc,

v níž měsíc

nesvítil tak, jak vlastní oheň tvrdý a stravující v loži zmítal mnou.

Ó, země spálená, již často mnil jsem v dálce ztracenou!

Ó, pelesti, znám váš požár řežavý

a železnou též zmrazující studenost,

ač v chapadla postele spoután,

přec byl jsem jenom pomíjený v světě host!

Vím, vím, vím, že v tváře jste se zcela do mne zabodly,

vy, koule mosazné, jež zdobíte mé lože,

když jsem vyplul do noci, jak v štěkající moře,

jsa vámi hypnotisován.

Ó jaký byl to bolící a neskutečný čas,

že ještě dnes mám v obličeji jeho známky!

Však život byl, jenž do mne silou hřměl,

jeho tóny byly síla, krutost, smích a nekonečné lákání,

až duše zajiklá se tiše bála v úzkostech,

zříc všechno to, co spíjelo a vraždilo mne, neznámo.

Víc nežli vše, to vlna byla nesmírná,

jež valila se duše ostrovem,

v němž se třásl ždající a kolébaný, udivený květ,

střed bytosti, ne květ, však malá, nepatrná sazenice,

z níž vykvést měla kolmice – mé duše směr –

a zrak, jímž vnímám svět.

Leč tehdy všechno třáslo se, jak listí stromů;

a vánek, který vál i slunce, každá světa proměna

tvoji duši zbarvovaly, jako účinlivá přísada;

a ty jsi pil a pil, a vraždil, smál se, přijímal a lhal,

jsa zajat ve věcech,

jak krutě pokořený otrok.

Často vzpomínám, jak lotrovskými pelechy to byla pochůzka,

kde mohl každou chvíli zatknouti se v záda nůž.

Tehdy nejčastěj v tvých očích sopky syčívaly žalostí,

tváře měl jsi studem červené a nejistý byl krok,

a pohled, gesto, úsměv jen naříkaly nejistotou,

jež tebou houpala,

až v jeden den

jsi poznovu byl narozen.

Přivru-li oči, vidím vždy zas znovu tuto chvíli,

kdy v tobě zhustil se jak krystal onen okamžik

a dech’ ti ve tvář, až jsi zavrávoral;

neb tehdy jsi poznal, že jsi.

Ó této chvíle, kdy jsi postavil se směrem k obloze,

neznaje pohybu, ni vůle, ale nutnost;

jak by praskla v tobě tableta, tvou vnitřní šťávu chovající,

rozlil se po tvých žilách tvůj drsný tón a přízvuk těla i duše,

kterým mluví všechny věci, jež tvoříš a myslíš.

Ó, hleď, jak od té chvíle mluvím s tebou?

Tykám si s tebou a mluvím prostě.

Horečky! zrady! bitvy! ženy! probděné noci! smrti!

cválají dále každodenním dusotem

a také ty, jehož ruku teď držím,

si nemysli, že u mne můžeš spát a nebýt na stráži –

neb nejsem klid a mír –

leč pevný bod, v němž proťaly se čáry života.

Mám duši z kamene,

jež pevná je

a všechno, co v ni vrháš, přetaví, jak pec o žáru nejvyšším,

jíž hučí přísný vítr ze světa;

je má ta pec

a dnes jsem její syn;

v ni metány jsou věci

jako kovy,

a též já jsem vrhán v ni,

věcí pán i věrný služebník.