ODĚSSA

Pod bílým sluncem bílé město leží.

Ulice přímé v nekonečno běží,

v nich řady zaprášených akácií

na chodníky své chvějné stíny sijí.

Kol kaváren, kol krámů, skříní, v davu

tu proudí lid všech národů a stavů

s různými kroji, obličeji, řečí,

chůzí i gesty; šumí to a ječí,

hřmí tramway, mihne ekypáž se skvící,

cinkají zvonky, modří izvosčíci

letí tu tryskem, vojáci se rojí,

a nehnutě jen strážník tady stojí.

A teplý vítr vlá. Prach šedý místy

ve sloupech tančí, akátové listy

do toho prší, vzdouvají se clony

nad kavárnami, krámy, nad balkony.

Nad církví, jejíž průčelí plá zlatem,

pět bání vstává luzným majestátem.

zelených, vzdušných s řetězy a kříži,

a ty se do čistého nebe hříží,

jak balony k odletu připravené,

sny, vzdechy, touhami jen naplněné,

sny, vzdechy, touhami, jež dole prýští

se v hemžícím tom bílém mraveništi...