ODHODLANĚ.

Tak vášnivě a s divou chutí

se ve svou práci řítím teď,

jak voják, který na vzkřiknutí

se v nepřátelskou vrhá zeď.

Nic míň než jak ten voják prostý

když zřetelně mu praví cit,

že, spáleny-li vzadu mosty,

pak nezbývá nic než se bít.

Ten neptá se již, proč se bíti,

zda pro kořisť či odvetu,

zda bude stát to krev a žití,

jde, úsměv mužný na retu.

A v tomto divém odhodlání

již srdce není slyšeti,

je volno mi a klid se sklání

zas po čase v mé objetí.

A necítím již bolesť svoji,

jsem při práci, jsem při práci,

vždyť i ten voják, dokud v boji,

sám necítí, že krvácí!