ODJEZD VOJÁKŮ.

Jdou vojáci pochodem, dům a dům

uplývá na zad, krok v tempu jak duní.

Rachotí bubny a zdvižena k rtům

polnice vřeští, co kov, to se sluní,

zbraň blýská a dlouhé řady se sunou,

šeď modrá ulicí dlouhou a slunnou

špalírem občanů a žen

a drobných dětí, jichž hrozen visí

na kandelábrech zavěšen...

Jdou bez lásky, bez hněvu, jako stroj,

neb dálky jsou neznámy, země a města,

kam rychlíků hřmících povede cesta

a neznámo, jaký to bude boj.

A budou-li ženy je v objetí čekat,

jim pokrmy chystat? A stařeny bdít?

Na rožních zda budou berany pékat

a pod minarety krev vína pít?

Neb budou-li prázdny tam sýpky a studny,

vsi němé a bezlidné, život trudný,

tož bez mladých žen a smíchu jich?

A budou-li to snad vlastní bratři,

jimž srdce již od zkázek matčiných patří,

ty postřílet byl by hřích –

ty střílet a dáti se postříleti,

jak z rodné by matky to byly děti,

a plakat pro ně? Neb vzteklý mít smích?

Jdou... Stojí. –

Řve perron a nádraží...

Vůz o vůz jak v šíleném pospěchu naráží

v chychotu zvonků,

den tmí se již ve svém sklonku,

kdes u tvých hlav

svým klepotem neúnavným

do celého světa se rozbíhá telegraf,

a mladým krokem a plavným

se perronem rozlívá vojáků dav.

Křik, skřipot a vozů dus

vzduch pod šedou, skleněnou střechou zrývá.

Na perronu nad klubky modrých bluz

se černá již vztyčila lokomotiva...

Vůz za vozem hltavá dračí jsou ústa,

v nich tratí se vojáků mračna hustá

a třeskem jak okna se otevrou,

řvou poslední s Bohem,

řvou poslední s Bohem,

tak jako když mezi mrchami hrdinsky mrou.

A záštita, naděj a naše stráž,

své matky naposled objímají,

svá děvčata pohledy sežehají

tím hloupým svým srdcem do dna až...

Jedou a jedou,

sny o něčem neznámém cestou si předou

a vlak jak se rozjíždí v lada,

hvězd tisíc jak padá a padá,

kdes pastviny, blata a vsi jak mizí

s věžmi a mosty, vše mluví ryzí

mateřskou láskou a volá

cos ze tmy a světel,

s vysokých kopců a z nížin zdola,

a třílistý jak by jetel

kdes v nezvěstném poli kvet.

Za tisíce tisíců let

nějaká bolest tam stojí jak skála holá,

květ hledá a volá...

Jedou a jedou,

vlak u hranic dýmá mlhou šedou...

Kdes u hranic syrová Noc se dívá,

zář ohňů tlumí, však výstřel tu z pušek neumdlívá,

ta Noc je cizí a zpívá a zpívá:

„Nad opevněními sunu

svou těžkomyslnou lunu.

Dám vyzvídat, ze vsí a z lesů

kdo prchnul, kdo zrazen byl.

Já na ohně kmeny vám nesu.

jdu hlídat vše na sta mil...

Jdu počítat aeroplany,

jež z jitra vzletí, by kolébány

se vznesly a pluly kdesi

až pod nebesy

a pátraly orlími zraky, jež smělé,

jak údolí do mlh se topí,

podkopy, stany i stopy

skrytého nepřítele...

Nad opevněními sunu

svou těžkomyslnou lunu...

Jdu, počítám neschůdné vrchy,

kdes na pláních hnijící mrchy

a reflektory vpaluji do ticha okolí,

kde nové se bělí mrtvoly,

děl hlavně kde matným svým leskem

ran váhají vzryvným třeskem

a u kterého to spáče

kdo zoufá si, pláče...“