ODJEZD.

Pět vagonů a lokomotiva,

expresní vlak.

Za chvíli do oblak

zvedne se páry mrak,

parostroj dá se v let

v svět.

To předem již vím,

že až se podívá,

v červené čapce úředník

a pozvedne bílou rukavici,

že průvodčí přirazí dveře,

přirazí dveře vagonů,

řev přestane ventilů

na kotli,

který do modra zbarvil

tlak.

Skleněná dvorana zazívá,

vychrlí vlak

dle dopravních zákonů.

Jiného nemyslím,

jsem přikován k peronu –

naposled střetne se zrak

s Rodičkou – inspirací.

Poslední vagon se ztrácí

obloukem,

kde stojí semafor,

šátek již nemává

červeně z okna...

(Ó rudá barva)

Já stojím s kloboukem,

s kloboukem v rukou

jak při pohřbu přítele.

Signální zvony tlukou

třikrát tři údery

do hlavy.

Toulavý,

aniž mám cíl,

který dá sil,

vmísím se do ulic

tvrdých a studených.

Architektura!

Co znamená

v takový okamžik,

kdy každý chodec

na tebe upře svůj zrak s otázkou?