ODKAZ CAGLIOSTRŮV.

Lorenzo, neplač! Musí konec mít, co mělo počátek,

trest smrti ohněm však je zažehnán,

ó, neplač, s koncem eposu je nutné smíření,

a já jsem Básní byl, již rozblouzněný stvořil věk

v bezmezném horování, snivém nadšení,

a jemuž jedním opálovým jitrem darem byl jsem dán,

a jímž jak palladium zázračné jsem přijat byl.

V Andělském hradě odsouzeni stojíme,

Řím před námi se v purpur, zlato, drahokamy zahalil –

v minulá naše roucha. Klidni spolu hledíme

do slunce západu. Jak snivé Řím a Tibera jsou dnes!

Ó, básní ohromnou byl život náš,

což nechápeš? Tvůj Cagliostro nechce truchlit, věz,

je neodvratný soumrak Bohů. Žiji život svůj zde v tomto okamžiku,

jak světlo slunce soustředěné v démantu!

Podivné tajemství! Jak třpytivě jsem na pódiu stál,

tam v křesle seděl, ponuře jak socha vtesán tu,

a všude sklízel pochvalu a slzy díků,

figurky lidské na provázku držel geniální principál.

Já, svrchovaný prorok, lékař, lidumil,

jemuž se kořil svět a o němž horoval a snil,

dle vůle své a rozkoše jsem točil jím!

Uměl jsem zlato rozmnožit a krásu vzkřísit, život prodloužit,

a kámen moudrosti mi nebyl neznámým,

já předpovídal budoucnost a duchy vyvolával,

k ztřeštěným otázkám jsem moudré odpovědi dával,

pro blaho lidstva, ano, měl bych věčně žít!

A přec je tajuplný Cagliostro pouze člověkem,

a tedy smrtelný a tedy dotknutelný,

ať světák, abbé, markýz, bytost polobůh,

ať důstojník, ať mistr lóže zednářské, – ať všem

unikal pátrajícím očím slavně viditelný

a zase nezvěstný i všudypřítomný a nad vším vítězící duch.

Ty vzpomínáš, jak v nádheře a přepychu jsme žili,

jak svrchovaným leskem jsme se opojili?

jak milován a božským zván

byl Cagliostro všude v sálech, před trůny i na bastille,

ať hýčkán v hedvábí neb na ulicích davem sledován?

V tisících obrazích jsme této chvíle

na vějířích a v mramoru, a bronzu, zlatě, v tisku rozmnoženi,

jak slunce v zrcadlech. Ach, proč se nesměješ?

Proč slzy jen a dobrodružných paprsků v tvých očích není?

Víš, že jsem žil již před potopou světa,

že byl jsem přítomen na svatbě v Kanaan,

a že jsem viděl širé moře, celý svět? Tvé kruté slovo lež

je rouháním a trpkou hloupostí, jak neprokletá

vítězství střízlivosti. Já byl vyšší mocí povolán

rozjiskřit svět, ach, rci, proč nechce se ti smát?

Nu pyramidách kdysi o tobě jsem s bázní přemýšlel,

jak svíjeti se budeš před rozsudkem lidí,

a přece vím, že tebou milován však neuznán jsem světem šel

a býval mlčelivý jako sfinx a jako tůně černé dno.

Jsou záhady. A kdos je miluje a kdosi nenávidí.

Víš, jak jsem lampiony růží, lilií a thymianu rozsvěcel?

Víš, jak jsem byl a nebyl, jak jsem v bezedno

svou ztrácel bytost a jak vznikal člověk nový?

A když se ptali kdo? Já řekl: Jsem, kdo jsem.

Když doléhali dál, já kresbou odpověděl místo slovy:

hle, symbol – had, má v ústech jablko a ocas končí šípem.

Ó, jsem, kdo jsem! A byl jsem skutečností a zas přízrakem.

Ó jinde nechám hlas svůj zníti. Hvězdy sypem

na cestu znavených, a jinde bude ráj a nebe!

Vzpomínám, jak se mocní toho světa kdysi ptali tebe,

v čem základ tajemného umění je muže tvého,

a dovedla jsi přesně odpovědět: v slovech, rostlinách a kamenech.

Jak šel jsem s nimi dobrodružně po tribunách světa,

svatozář kolem hlavy kouzla vznešeného,

a jak jsem závratně se uplatňoval v žití smělých dnech!

A teď jak v Nilu pramenech

mi snivý lotos na dně duše zkvétá,

a nelituji proměnlivých našich komedií prožitých,

ni toho, co ty příkře zoveš hřích!

Ach, minulostí nesmrtelně krásnou opájím se v chvíli zdánlivého hoře,

ty nezachytíš profilu mé bludné podstaty,

jež čarovně se měnila jak nebesa, jak moře.

A, Lorenzo má, slyš, ve všechny věky příští

zaklínám svého genia, ať rozmarný a podloudný a bohatý

se do tisíce nových básni tříští

a s rolničkami jde, jež více chápe svět a ctí než srdce zvonů,

ať hrabě Cagliostro má roj věčných epigonů!

Hleď, slunce zapadlo. Jen města kontura zůstala matná,

a Tibera se zatmívá jak cesta mystická a nenávratná.

Pojď, půjdem’ s těmi všemi stíny bez pochodní

v San Leo do zajetí poslušní a hodní!...

A tam kdes nebi blíž, až navštíví nás hvězdy s výše,

pro všecko skončené a ztracené si zapláčeme tiše

a tiše zasmějem’ se! – Jaká krása: pojď a sněme, sněme!

Jdou vlny času dál... My s nimi odplyneme!