Odkaz věků.

V koleně čtvrtém vděčné předků děti,

v podzemní kryptě, vyklenuté, stmělé,

zdvihají desku z hrobky zpráchnivělé:

tří věkův odkaz chtíce uviděti.

A svatou bázní počaly se chvěti,

krev proud svůj staví v ustrnulém těle,

že dotknuly se jejich ruce smělé,

co věky spalo smrti ve objetí.

Zdvižena deska. Na dno hrobu hledí...

Tam jak by z kostí jejich předci bledí

se usmívali s ozářenou licí.

Kdy spatřili však, kterak matka – žena,

kříž s děckem dosud tiskne v ruce tlící –

sepjaly ruce, padly na kolena.