Odkaz.

Byl jeden staročeský pán,

syn proslulého kmene,

jenž mnohé pěkné panství měl

od otcův zůstavené.

Vždy hospodaře poctivě

nerozhazoval jmění,

ač posledním již prutem byl

slavného pokolení.

Žil po celičký boží rok

na rozkošném svém hrádku

a nezanášel v cizinu

tuk požehnaných statků.

Objížděl v létě panství svá

a dobročinil lidu

a radou moudrou, zkušenou

i skutkem hojil bídu.

V zimních pak dlouhých večerech,

dávnému hově zvyku,

na zámek zvával několik

císařských úředníků.

I hrával s nimi taroky,

whist, šachy nebo dámu;

ba časem také mlátili

i politickou slámu.

Ti úřadníci byli mu

milí co pravá paže,

a on jim vždycky sliboval,

že něco jim odkáže.

I stalo se, že zemřel pán,

a v úřadnickém sboru

veliké bylo hádání:

kolik jim káplo dvorů?

Již každý z nich se viděl být

velmožným milostpánem,

a každý lámal hlavu svou

nějakým velkým plánem.

Když testament pak otevřen

v dědicův shromáždění,

nalezen tam i odstavec

následovního znění:

„Úřadním pánům N. N. N.,

jich prospěch věru chtíce,

odkazujeme každému –

po české gramatice.“