Odkaz.

Ó dítě, jestli drahá být

můž’ tobě krůpěj rosy

a to, oč tebe v dáli té

kdos zmírající prosí,

tož prosím, vezmi píseň tu

i s krůpějí té rosy.

A vím, už nikdy, nikdy víc

se tady neshledáme,

mně paprsk toho žití se

na moři smutku láme

a cítím, večer padá už

a my se neshledáme.

A nestisknem si ruku víc

ni zde, ni nad hvězdami,

mně jenom v duši bude plát

ten drahý obraz známý,

ta chvíle štěstí, zbloudilá

teď kdesi nad hvězdami.

A rád bych tobě ještě dal

cos na památku, drahá:

své duše duši, srdce krev,

jak mráz už na ně sahá,

však tobě ještě čisté dám,

je na památku, drahá.

A přijmi ještě naposled

ten dlouhý pohled vroucí,

jak v chvílích – zda si vzpomeneš? –

kdy na tvém srdci tlouci

mé ještě mohlo v souzvuku

za dlouhý pohled vroucí.

A přijmi všecky písně mé,

jak z duše vyrostly mi,

ať hřálo slunce lásky tvé,

ať mráz té dlouhé zimy,

ať z čisté rosy nadšení,

či z krve vyrostly mi.

A přijmi vše, co někdy v snách

jsi na dně v srdci zřela,

to požehnání poslední

i lásky slova vřelá –

mé štěstí dřív už vzala jsi,

jak prvně jsi mne zřela.