ODKUD ŠTĚSTÍ?

Ty starý Petříne, ty stará skálo

mohutných boků, tak bez tesů, hran,

od samé kolébky srdce tvé stálo

našemu rodišti u zdí a bran,

všecko jsi vídal a prožil tu s námi,

co nám kdy schystala osudu páž:

idylly dějin, pak epa a drámy,

teď naši přítomnost, Petříne náš!

Zíráš nám v přítomnost, mladou a těsnou,

dílnu, z níž lepší nám vzejít má věk.

Kéž se ho dohledíš! Každou tou vesnou,

která tě odívá v májový vděk,

každým tím zářivým, líbezným létem,

každou tou jesení prchavých krás

kéž, chlume posvátný! nám, našim dětem

blíže zříš drahého vítězství čas!

Bok Bílé hory tě v západu tlačí –

stejně jak nám, tobě do srdce vryt...

Jitro ti stejně lesk východu značí

za horou Žižkovou v červánky skryt.

Ty starý Petříne, ty stará skálo,

dobrý čas zubatou sroubil ti zeď –

rci, aby štěstí i na nás se smálo,

kam se mu rozhlédnout v ústrety teď?