Odkvetlá.

Zář jitra zvolna vchází

do jizby přitmělé.

Na stěny květy hází

a bílé hvězdy sází

v ty chmury na čele.

To ložnice jest ženy,

tu hrobový je klid.

Jen hodin tiché steny

již jako unaveny

slyš – pomalu tam znít.

Tam lože ucucháno,

kdos právě s něho vstal.

Noc dlouhá – nyní ráno.

Jest konec. Dokonáno.

Čím radosť je, čím žal?

Hleď, na zemi ta růže,

ta včera kvetla též.

Kdo zadržet ji může?

Též ona byla růže...

Ó vše je klam a lež!

Ty paprsku, jen tiše,

ó jen ji neprobuď!

Hleď – klesá hlava s výše.

jak zvolna, ztěžka dýše

ta její bolná hruď!

Ó nemá pro tvou muku

svět těchy ani ráj.

Jen tiskni k srdci ruku:

Slyš – v posledním tom tluku

ti mládí hasne báj.