Odlesky hvězd.

Miluju muže s hlavami skvoucími tradicí slunce,

miluju ženy, v jichž očích sní odlesky vzdálených hvězd,

magická toužení kosmu, diskretní úsměvy lásky,

všeho co ve hvězdách stůně a ve hvězdách hluboké jest.

Pohledy mírné a mocné jak z hvězd mi z nich padají v duši,

to tesknění nekonečné jak u hvězd, které už blednou –

ty ženy tak mnoho ví z odvěké touhy, jak étherné hvězdy jí trpí,

ty ženy, jež stále touží a milují pouze jednou...

Je všechno v jich duši tak plesné, tak plesné slavnostním smutkem,

vesmírným smutkem sfér dálných, závratí planetných drah,

ženy ty dovedou mlčet, ženy ty milují slavně,

slova jich přísežná tÓnem slyšeti po léta v snách.

Slova jich hlaholí vírou, slova jich jistotou těší,

slova jich mučí jak věčnost, dlouho jak živoucí zní,

slova jich sílí i tíží, pohledy skrze ně mluví,

pohledy pronikavé a velké v lhostejnu dní.

Miluju takové ženy. Jsou mocné svým objetím tichým,

jsou tiché svým polibkem mocným – v něm Duše o Vesmíru sní,

jsou významná tisknutí ruky a jejich loučení slavná

jsou jako loučení Krista, jenž zůstává po všechny dni.

Noc kouzelná sní v jejich duši s vůněmi závratných žalů,

tušíte jezera modrá s reflexy na vlnách hrát,

lodníky opřené o příď, blouznící v raněném srdci,

lodníky romantické při písních veslovat...

Jdem' nocí... Slova zní dálkou – nemožno zapomenout!

jí v očích zřím neklidný vesmír kolotat touhou co sen,

nad námi tajemství věčná v mateřských hvězdách se třpytí,

tisknem' si bolestně ruce – a každé slovo jen sen,

a každý pohled jen sen – – Nemožno zapomenout!