Odlet.

Noc snivou na srdci měl les

a hvězd bohatý květ –

já v hlavě dum i záhad směs

a v ňadrech stesk, jenž v srdce kles’,

šel z denních potulek jsem zpět.

Byl umdlen jsem jak rudý list,

jímž v podzim pláče strom,

když pavouk počal síť v něm příst –

tu jemný vyrušil mě svist

a ptačí sten ve svistu tom.

Šum křídel nad hlavou jsem slech’,

a dole stín se mih’,

já bezvolně jsem z hloubky vzdech’;

to ptáků podzimní byl spěch

do jihu končin jasnějších.

Jak někdo by ho plašil v dál,

spěl chvatně s ptákem pták;

snad váben světlem, jehož ždál,

či vichrem, jenž ho z cesty svál,

polítne přímo na maják.

Svou hlavu roztříští tu snad

a klesne v příboj vln,

jež přivalí se odevšad;

zda vyletěl, by zklamán pad’,

že touhy po světle byl pln? –

Či jiní jsme než ptáků rod?

I našich křídel tep

na různých světel tíhne svod,

kde záhad příboj duní spod,

a smělou tříštíme si leb.

Leč Ikarem kdo touží být

a letmo k slunci plout,

ten, nechať hromy počnou bít,

ni nad mořem se nesmí chvít

ni bát se ohněm zahynout! –

Po pravdě touhou nezkrotnou

nám vzlétati je všem,

ať blesků ohněm, mraků tmou!

Zda poznáme kdy duší svou,

proč přišli jsme, kam jdem?