ODLETĚL SLAVÍK...

Odletěl slavík pootavských lesů

do krajů, z kterých návratu již není.

Kraj všecek v bolu zachvěl se a v děsu,

a větru znělo táhlé zaúpění:

„Zvěst nejsmutnější na perutích nesu!“

Chlad ještě u nás vál, když počal pěti,

a smutno, pusto v našem háji bylo,

vtom slyš – toť trylek, a teď druhý, třetí,

to v jeho hrdle se to zaperlilo,

a za písní už píseň zpěvná letí.

Tu naslouchala řeka, bor i nivy,

strom pučel, květy budily se ze sna,

teď druzi jeho vpadli mlčeliví,

až celý háj byl jedna píseň plesná,

a nad všemi se jeho zpěv nes’ živý,

A jak šla leta, jiní umlkali,

a odletěli mnozí do daleka,

jen on pěl stále plesy své i žaly,

lkal, jásal, horlil, píseň jeho měkká

jak prška květů je, jak proud se valí.

Teď odletěl... A den se zdá tak tmavý,

a celý háj jak byl by náhle oněm’.

Kdo zazpívá teď večer u Otavy,

kdo vypěje niv našich krásu po něm,

kdo mladá vznítí srdce, zvedne hlavy?

Kdo duši našich krajů porozumí,

kdo vypoví nám v jásotu i vzlyku,

čím zvoní zdroj a les i řeka šumí,

stesk modrých hořců, něhu srdečníků,

kdo líbezné jak on zná spřádat dumy?

Les truchle stojí bez hnutí a hlesu,

jen „Miláček náš nejde!“ šepotaje,

„Král zhynul nám!“ lká ptáče místo plesu.

„Kam odešel náš pěvec?“ vzdychly kraje.

Odletěl slavík pootavských lesů...