ODLÉTNI KLIDNĚ...

Odlétni klidně, holubice bílá,

a nechtěj složit hlavu do mých ramen,

svá křídla bys jen ohněm popálila,

v mých prsou hoří sžírající plamen;

mě v dál a zápas láká vzdor a síla,

tvůj cíl je krb a vlídné teplo kamen,

kde láska mír jen, pokoj rozestýlá.

Tvůj svět je slunný, obzor můj se smráká,

květ bílý Osud v cestu tvoji hází,

mě kamenem jen stihá jako ptáka,

jenž, hledě k slunci, zpívá v lesa mlází;

vždy v nový rej a ples to tebe láká,

mě do samoty smutek doprovází,

tvůj svět je slunný, obzor můj se smráká.

Vše, co jsem chtěl, zřím rozpadat se v rumy,

a ženu-li kdy připnu k svému boku,

jí bude ta, jež bouří kráčet umí,

jíž vyčtu stejné utrpení v oku;

ty, dítě, nevíš, co jsou hořké dumy,

v svém modrém snění sedmnácti roků,

já, co jsem chtěl, zřím rozpadat se v rumy!

A příboj zlý do mého pere díla

a radost žití rve mi vlnou dravou,

jsem drsný dub, v něm nebytuje víla,

spíš v buku hladkém s lásky písní hravou;

ó, díky, díky, že jsi zakroužila

mně jedenkráte nad schýlenou hlavou,

však odleť klidně, holubice bílá!