odliv

když myopické naše zraky lidské

za hudbou barev, praporů a vzduchu jitřního

se hrnou ven jak darmošlapů tváře nostalgické

a mní, že cíl už zří a nepromarní ho,

tu táhnou stále, stále, slastí oslepeny,

již hudba zmlkla, zhasl den, a zamrazila noc,

až pojednou, zle ze sna probuzeny,

uvíznou v temnotě a slyší volat o pomoc.

vše zdá se při starém, a člověk připadá si

zločiny všemi k smrti pokořen;

po ztuchlé zemi marně střídají se časy,

výsměchem řinčí každý jarní den.

a myopické naše zraky lidské

už nezří kroku, který zaduněl.

na srdce prodaná a kupce blasfemické

básníkům slzy kanou se skloněných čel.