ODLOUČENÍ.

Což jsme vskutku navždy odloučeni?

Celým žitím mezi náma zeď

běžeti má hluchá, k umučení,

za níž bolů tam i zde lká změť?

Navždy má ten závoj černokalý

zastírat Tvé duše dennici?

Nevysvitne z chmury, jež ji halí,

rozhodit svých růží květnici?

Zřím Tvé srdce hořet skrze mraky,

vidím se je láskou spalovat,

ale dým a dým jen tíží zraky –

co Tě štve v ty tmy se vzdalovat?

Slovo těchy neproniká k Tobě,

nářek, pláč ta krutá sráží zeď,

byli bychom bližší snad si v hrobě,

než v tom mrtvém položití teď.

Vím, ach, které černé moci ruka

drtivé ty hradby vztyčila,

závoje tmy zpředla v naše muka,

dýmem světla naše zničila.

Ale sláb jsem roztrhat tu chmuru,

servat závoj, zbořit zeď, ó, žel!

Modlitby se nedonesou vzhůru,

proklínat jsem – z bolu zapomněl.