ODMĚNOU.

Kam to, bratří, kam as krok

vždy vás vede k jihu?

Za vámi lstný vrah a sok,

blesky v siném mihu?

Jdou, co noha mine nohu,

hvězdná noc vstaň na oblohu,

slunce jasni den.

Lid je s láskou vítá,

radostně zve k snu a stolu,

poutníci však oba spolu

jdou a jdou a mlčí jen –

fra Ugo i fra Vita.

Což je dvojí tajný hněv,

že jich rty tak tichy?

Ač-li hledě na oděv,

vidím bratry mnichy!

Z řehole jsou od Assisi.

Což i tam již láska mizí,

odkud její zdroj

plynul ondy světu?

Nad tou chatou Francescovou

draví supi teď se klovou,

skřivánků kdy zpěvný roj

v ráj duši ved' mu v letu?

Do očí těm bratřím hleď!

Kde v nich vidny mraky?

Kutna cár, lem prachu šeď,

ale nebe zraky!

Chudoba jim Paní chotí,

sestra Láska v duchu notí

radosti jim zpěv,

nemluvny ač rety.

Pěvci jsou ti bratří mniši.

Vidí, slyší a jdou tiší,

na bol, soustrast, na úsměv

kde cestou trn a květy.

Na západu nachu pruh

lesné hory zlatí,

prvou hvězdu budí Bůh –

jim se stezka hatí.

Až tu dole potok šplouná,

nalezená bělorouná

ovečka jim směr

domů loukou značí.

Dokořán jim chata nízká;

k pozdravu jich tichá víska

v jara vlahý podvečer

k nim na hovory kvačí.

Mladá matka na klíně

dítě chová spící,

chata – do skal jeskyně,

nad ní hvězdy bdící;

pastuši kol sedli v mechy

cizím chodcům na poslechy,

co kde jaký svět.

Bratři slovo k slovu

o zemi a cestě k nebi

od zla, běd, tam do veleby –

Betlém hor, skal Nazaret

k nim tulí se tu znovu!

Po jitru zas mlčíce

družní bratří dále,

kudy bitá silnice

cílí k hrdé skále.

S hradu roh zve na turneje.

Lepé paní, plesů reje,

loutny, číše, smích.

Rab hrot tajně chystá...

Bratří temně o chudobě,

o uvadlých květech v hrobě.

Vzdech a kyn; miň útisk, hřích,

kde radost, buď jen čista –

Hory do dumavých clon

truchle halí hlavy,

blankytný co nebesklon

sluncem do dálavy

květných niv dva bratry volá.

Ale srdce neodolá:

jenom pohled vzad!

Ach ty hory, hory...

Modrají se pomněnkově,

vzpomínka jak po domově

u ciziny lad i vnad,

vpřed touhám na úkory.

Hory, les jich, dol a luh!

Slunce zná je pouze,

je dřív líbá do dne tuch,

na nich mešká dlouze

červánky, dne na odchodu.

Čela hor – dne ku obrodu

co tam jasných ros

z tmy je noci myje!

Na hor čele dnové slunní;

od nížin-li bouře duní

s blesky jim též na pohroz –

i duha výš se vije!

V objetí hor slunný kraj.

Metajících klasů

po něm pluj a hřej a vlaj

vlna v měnném jasu –

do šepotných vln těch moří

oddaně se duše noří

jako v matčin klín

s novou láskou vděčnou,

ale dole neutone,

po skřivánčí písni oné

jasů toužíc u výšin

v tuch oblast nekonečnou.

Bratr Ugo hledí kol,

bratr Vita slouchá,

co mu šumí strom a stvol,

mimo bzučí moucha.

Ten – co planých růží v keří,

ten – jak potok vlnky čeří,

ten – kde stín a svit,

ten, co zvuky větí;

ten i onen slouchá, hledí,

nikdo však ni slova nedí:

sen a den a zvuk a vid

si kladou do paměti.

Květy bujná louka zas

pod nohy jim třese;

nad hlavou ni van, ni hlas.

Jenom motýl nese

opojen se vůní mednou

dusnou loukou nedohlednou,

klesá v závrati

do vadnoucích stonků.

Tápají i bratři mdlobou;

večer již – Co krokům obou

dále nedá klesati?

Blíž Ave zvonů, zvonků!

S chlumu tichem duní zvon,

zvon mu odpovídá,

do souladu ples a ston

hlahol, hlahol střídá.

Pracných dní už po únavě,

svatvečer tam svátků slavě,

města tuchne ruch.

Skal jak chmurné hroty,

na západu půdě zlaté

věže, štíty, hradby vzpjaté

v tuhnoucí tmy strmí vzduch

par dolin nad mrákoty.

Bratří ještě klenbou bran

do tichého města.

Dům a dvéře dokořan,

k chrámu však jich cesta.

Svíce planou do oslnna;

zpěvů dme se zvučná vlna,

jak by po klenbách

orlů vlála křídla,

odtud chvějně ručejemi

hudby hlas jen řine k zemi,

jak co z teplých nebe vláh

vod jarních zurčí zřídla.

Jak by proudy živých vod

plynuly sem z ráje,

milosti kde myje brod

vrásku běd, rmut báje

o blahu, co nemá země –

nad nimi šum palem jemně

a dech olivy

nová jara věstí

andělů a svatých kruhu,

Panna ctná kde v slunném luhu

na jich blaha údivy

květ nevadlý jim pěstí.

Fra Ugo, fra Vita host

u chudobných bratří.

Nad stůl bohatší jich cnost

a jich stříbro – – Patři:

Sedli k oknu refektoře;

stříbra slapy, stříbra moře

s plna měsíce

zahradou se lije

do sepjatých v klíně dlaní,

do vlasů dvou snivých skrání,

ba slyš – perel tisíce

i slavík v sadu vije!

Východu jen bledá zoř

usmála se plaše ––

Duše, pojď, se Pánu koř,

pěj mu chvály naše!

Slunce, měsíc, hvězdy v nebi

planou jeho do veleby.

Pánu k oslavě

zem, vzduch, vody, plamen!

Slávu Otci, Synu, Duchu

hlásá vděků na odtuchu

po vesmíru dálavě

tvor věky věkův, Amen.

Chrám zas hlava na hlavě.

Kmetný kněz jim hlásá

o Blažených přístavě,

kam i nás veď spása – –

Bratří chodci naslouchají;

a kde v barvách okna hrají,

úsvit prozračný

co jim kouzlí divů!

Postavy – hle – hvězdošatých

k zemi plynou božích svatých,

andělů tlum oblačný

na svěží letí nivu,

vedou plesný chorovod,

zpívají a hudou,

Velkonocí slaví hod,

jež tam věky budou

bez velkých už pátků želu,

bolestných ran bez pocelů.

Bez chmur pašijí

Alleluja pějí

Beránkovi na úsluhu,

na nímž den tká zlatou duhu,

a kde trsy lilijí

se pod nohou mu chvějí.

Z poslechu slov nadšených

úmyslů květ pučí:

Vyhni zlu, miň svod a hřích!

Cnosti do područí!

Viz, jdou od oltáře děti

bílých rouch! Jim strážný letí

anděl po boku!

Tajemnou je mannou

poprvé dnes Ježíš hostí!

Hleď, tu Boha na blízkosti

v čistých očí hluboku

co za hvězdy jim planou!

Ano, bratřím oběma

srdce hoří láskou!

Ji však citů ozvěna

nezradí ni hláskou.

Po Ježíši duše touží,

v jeho lásky tůň se hrouží,

v otevřený bok,

pije lásky zdroje.

Slovo však se dosud kradí

svatou bázní v nitru ladí –

a kdy proudy slov a slok

ret zvlní do úkoje?

Dál jdou mlčky bratří zas.

Kraj a lid se mění:

tu schne klas, tam klne hlas,

tu jdou po kamení,

do krve jež raní nohy,

tu jim roucha derou hlohy

u hlubokých cest.

Bloudí bouře slotmi –

ach, kde dojdou o přístřeší,

na paty se pes jim věší,

ven i ranou hrubá pěst

je s prahu kácí do tmy.

Jinde zpěv! Číš vína k rtům!

Pryč, vy dumná čela! –

Bratřím vedle nářku dům

otevřen je zcela.

K čemu slov, kde mluví boly?

Poklekají u mrtvoly

k tichým modlitbám.

Bílé ruce, bílé

na tichých už prsou leží.

Mlkni ston tvůj! Vzdech vaň stěží

do snů ticha teď i vám –

krok těžký došel cíle.

Kudy dál, též býl a blín

bují bratřím k stesku,

skály kladou stín a stín

na jich skráň i stezku.

V pustých roklích cení zuby

na ně vlk; hned kámen hrubý

po něm hodí mnich?

Chléb jej lákej zdáli!

Ale potom v hněvu holí

od ovcí jej na údolí

honí do skal, mlsný pych

v hlad chlebem pohrdá-li!

Kde to jsou již? Na vrchol

houštinou se plíží,

spády deště s větví kol

krok i roucha tíží.

Mokré ptáče zvedli v klestí,

dechy suší je a pěstí,

hřejí na prsou.

Z hustých mraků černa

slunce trysklo, z bratří ruky

suché ptáče letí v buky,

zpívá, jásá, kudy jdou:

to hora hor – La Verna!

Horo svatých modliteb,

blahých snů a zření,

andělských kde křídel tep

slastí ve plameni

ranil světce láskou kříže,

horo vidin, k nebi blíže

jeho synům kyň

i slz po údolu!

Františkovou stopou světlou

jdou-li cestou, trny vzkvetlou,

i kříž láska k srdci viň

a vděčně žehnej bolu!

K jihu blíže spějí už

bratří mlčeliví.

Chvatem dále krok jim služ,

vzpomínek div tklivý

ač by rád je poutal tady:

města, vsi a hory, sady,

kudy František

před nedávny chodil.

S dojatou jen slzou zdraví

Assisi pak u dálavy,

a tam – nelne do výšek –

i chudý jeho Podíl.

Letnice, hod podletí!

Země květů plna,

stromů oddech – se snětí

sněžná kane vlna,

andílků snad do kadeří

obláčky se měkké čeří

nebes výsotou,

slavně zvony zvučí,

skřivani – šum mlkne klasů –

s písní tonou v modrojasu,

nebe s nyvou lichotou

zem tulí do náručí!

Bratří Ugo, Vita – spěch:

srdce v hrudi buší,

překypí, jen krok a vzdech,

vším, co ví a tuší!

... Mechy v horách u studánek

tají vláhu; zaduj vánek,

s větví krůpěje

setřes do nich dolů –

pramínek se mechy tísní

stříbřitou co kyzu plísní,

kypí, roste – ručeje

se řítí ze skal zmolů!

Bratři pěvci mlčeli,

sbírali jak včely,

kde jen květy pučely,

kde se rosy chvěly.

Sotva došli prahu chatky

u Andělské Boží Matky,

k Portiunkuli,

k chudé nízké chatě,

odkud letěl pod červánky

duch jich Otce se skřivánky –

v plesném pláči kleknuli

a pějí, pějí svatě.

Slavné pějí nešpory.

Kdo je slyší, Bože,

zlaté vidí obzory:

v západu se lože

slunce chýlí, zlato taje

nad obrysy hor v tmy kraje,

mír a tiš a klid

kane konejšivě

do korun již temných stromů.

Ave volá domů, domů,

věčné lampy svit a kmit

kam slzou zve tě tklivě – –

Bratři pějí kumplety.

Kdo je slyší, vidí

hvězd už tiché rozněty

s touhou, mdlobou lidí:

Do vesmírna nedozírna

chvátí duše závrať vírná,

ale těla prach

jak lne k země prachu!

Duše jednou křídla zvednou!

Pod nimi hvězd jasy blednou,

v oblasti až věčných blah

duch klesne bez vin nachu!

Bratři pějí. Slavíci

naslouchají v křoví,

na bližší k nim větvici –

sladký nápěv loví.

Slavíci zas do klokotu –

Bratří pěvci ladí notu

podle oněch slok

s nimi na zápoly:

Jak to jásá, lká a kvílí,

rokotá, hřmí z plné síly,

perlivých pěn kolkol tok

se tratolí a trolí!

Bratří pějí nocturna

matutina k jitru.

Jasná hned, zas pochmurná

nálada se v nitru

rodí jim dle žalmu věty

a s ní nápěv vlní rety.

Jak by zrak jich zpět

hleděl cestou pouti:

Vše to v písni do ozvuků,

jako květ se vine z puku,

bohatý i chudý květ

i rovů na zákoutí.

Bratří pějí Laudate – –

Div, můj Bože milý,

že jich srdce dojaté

nepukne tou chvílí!

Slz v jich očích do zátopy!

Tu se ruka houslí chopí,

zvučné vielly:

Struny mluví, pějí!

Dní se, dní – – I země pěje,

pohnutím se blaha směje

pod slunnými pocely

ros čistých do krůpějí!

Pějí z knih a latinou,

pějí mluvou rodnou,

jak jen city pokynou,

nápěvy se shodnou.

Co kde plálo v očích dětí,

po tvářích kde úsměv letí

a kde ryje bol

vrásku na běd čela,

zrak co viděl, duch co vysní,

do slov se a zpěvu tísní:

pastorellou zvučí dol,

jak duše, duše pěla!

K svátku Boží Trojice

v tamních bratří sboru

zůstali, jim pějíce

v konventu a choru.

Touž jdou cestou ku severu.

Dřív kdo znal je, div se věru:

dlouhých mlčení

pějí na odměnu

sobě, všemu, co je slyší,

v ruchu dne i noční tiší;

hlas jen, píseň obmění

i k jásotu i k stenu.

Lid, co němě naslouchal,

po nich ladí hlasy:

vždyť i v nich tlí ples a žal,

vyvře na úžasy.

Co střádala srdce v taji,

poklady dum otvírají!

V snách co pěstil duch,

rodnou mluvou vzkvítá!

Pod chudin co spalo krovem,

kouzelným již budí slovem,

kudy jdou, kam vede Bůh,

fra Ugo i fra Vita.

A já bratr Minimus,

jenž vám o nich píši,

šel jsem s nimi cesty kus,

ovšem snů jen říší.

O velké jen svátky zpívám

v chrámu vsi a Boha vzývám

o zvučnější hlas;

leč kdy lid můj k nebes výši

za své práce týden dlouhý,

blaha sny a dobra touhy

Deo pěje gratias,

i mne, i je Bůh slyší.

Mám svůj úděl – stráň a ves,

z jara stromy v květu,

mimo svět – kol svah a les,

nad ním oblak v letu.

A kdy k jihu odtud plynou

v jeseň ptáci nad krajinou,

jak v ně větry zaduly,

červánky kde blednou –

od let už je v stesku stihám,

peruti touh marných zdvihám

k duše Portiunkuli,

ji uvidím-li jednou!