Odnesené hnízdo.

Stál u hnízda jsem líbezného rána,

jež v šipkovém se ukrývalo keři;

hle, malá miska v trojvětvici dána,

a z ní pět mláďat prořídlého peří

ven zobáčky své žluté povznášelo;

já dlaně tiskl na vrásčité čelo

a duší nazpět v život jsem se nes’:

keř chvěl se, šuměl les.

Seď podál jsem, zrak neodtrhnuv s hnízda,

a sledoval, jak přicházeli staří,

jak matka krmí mláď a otec hvízdá,

snad radostí, že holátkům se daří,

že hovoří a křídly touží vzletu

a drobná pýř, pyl žlutavého květu,

než včera dvojnásob že husta dnes:

keř chvěl se, šuměl les.

V snech dál jsem šel, přál zdaru tomu rodu,

leč v nebi mračné oblaky se vzduly,

hrad za hradem z nich vstával na východu

a rosť a rosť a zabral nebes půli,

a než jsem došel cestou svého cíle,

zveď s perutí se dračí v hrozné síle

nezdolně rozzuřený bouře běs:

keř chvěl se, stenal les.

Kraj zatměl se a pln byl černých stínů,

a vichor skučel směs divokých zpěvů

a k poskoku zval družku Meluzínu,

jež lkala v skalách z lítosti i hněvu,

že Jih, ten jinoch s řečí mile snivou,

zhrď láskou duše její náruživou

a slunným křídlem prchal do nebes:

keř chvěl se, stenal les.

Ba divoký to tanec byl a děsný,

že stará niva zmítala se strachem;

byl výsměch rouhavý to ve tvář Vesny,

a květ i list, vše poházeno prachem,

chvěl objatých se nestvůr pod nohami;

nad býků tlum hůř jejich řvaly tlamy,

a kam se nesly, rostl stesk a děs:

keř chvěl se, stenal les.

Když umdlely, když divé stichly hody

a nebe obléklo se v řízu sinou,

zpět kráčel jsem. V rmut změnily se vody,

a smutek rozpjal peruť nad krajinou,

a každý keř i stonek květů každý

mřel nebo strádal z hrozné vichru vraždy,

a nad skrčeným mlýnem hučel jez:

keř chvěl se, šuměl les.

S dum plnou hlavou pospíchal jsem k místu,

kde hnízdo viděl jsem, jat v snivém duchu,

však běda! Rukou zuřivého chvistu

v dál odneseno bylo v zloby ruchu,

a písklata, jež na hnízdě se chvěla,

msta kruté bouře z keře vyházela.

„Ó matko,“ teskně zaúpěli, „kde’s?“

Keř chvěl se, stenal les.

Ach, přišla pozdě! Hrůzou seveříku

již oči dítek skrylo bělmo smrti,

keř oblétali staří v teskném křiku

a hledali své hnízdo v keře drti

a probouzeli mrtvé dítky k žití –

leč slep byl zrak, tluk srdce přestal zníti,

jen z ňader rodičů zněl žalů směs.

Keř chvěl se, šuměl les.

Už marno vše; vzléť otec na vrch sněti

a k nebes slunci zvedaje své tváře,

pěl lítostivě pro ztracené děti

a klam mu vyčítal a chabost záře

i zradu krutší všech, co kdy jí bylo,

že bábsky uteklo a že se skrylo,

a slzou krvavou byl každý hles.

Keř chvěl se, šuměl les.

A pěl a lkal: „Proč v prořídlém radš sadu

neb v ověnčeném nízkým hlohem chlomku,

proč třeba v stínu víc a více v chladu,

tam při útulném myslivcově domku,

v zdar dětem kolébky jsem nebudoval?

proč k hrudi té jsem nedůvěru choval,

již nadšeně mi rozvil vonný bez?“

Keř chvěl se, šuměl les.

„Zde mám-li žít a slétat na klín nivy,

kde rukou ukrutnou a hrůzou hnaný

snů palác mých strh’ vichor závistivý

a skvost mých ňader rozmeť na vše strany?

mám denně zírat, jak v tom růžném klestí

mé srdce umřelo a zpěvné štěstí?

pryč, pryč!“ a v trní vzlétl na skal tes. –

Keř chvěl se, šuměl les.

Něm poslouchal jsem žal ten úpěnlivý

a dumal jsem, co písní zašlo tady,

v jichž slunné záři zkvétaly by nivy

a mladé háje zvučely i sady!

Co harmonických sedmikrás a zvonků

zde strženo je se snů zlatých stonků,

jichž hlahol město blažil by i ves!

Keř chvěl se, šuměl les.

To tam! Jíž z bouří proletnutých hatí

a z rozdrcených korun mrtvých stromů

ptač bouří ubitá se nenavrátí.

A zarmoucený otec zhyne k tomu!

Jen z jeho srdce záchvěvů a vzdechů

druh vínek písní svije jiným v těchu,

by znali jarní jeho žal a ples.

Keř chvěl se, šuměl les. –

„Zda člověk s ptákem stejni nejsou všude?“

děl k sobě jsem, „co vysnil v dobu jasnou

vše opláče, jen chladný hrob mu zbude

a vzpomínky, jež denně více hasnou,

až znikne vše, i řídká slza žalu,

jak chudobka skal v ňadrech za úpalu

a na písečné cestě nízký vřes!“...

Keř chvěl se, stenal les.

Tak dumal jsem, a vůkol na vše kraje

zář červánková kladla roušku zlatou,

já cítil jsem, jak v oku žal mi taje

a vzpomínek jak číši vrchovatou

má duše roznícená na dno prázní,

a volal jsem: „Ó žití snové srázní,

proč s výše vaší v žalů tůň jsem kles’!

Keř chvěl se, šuměl les! –