ODOLENĚ NÁPRAVNÍKOVÉ

Když po prvé jsi na očích mi stála,

jak přípomínka zašlé, krásné doby,

jak pozdrav z mládí jsi se mi tu zdála –

tak svému otci jdeš ty do podoby!

Tvůj otec – nedím frázi: těch je málo,

jimž tváři by tak jasnil svěží duch,

tak na rtu sídlil vždy jen pravdy ruch

a nadšení tak čisté v oku plálo!

Těch málo je, jimž možno jako jemu

do ruky vložit vše: svůj život, štěstí,

svou čest, své tajemství – a všemu, všemu

tak bezpečno v té ruce mužné jesti,

jak leželo by na bavlnce měkké!

Jsi podobna též duchem? – Nevíš, dítě milé!

Sny hrají ještě v líci mladověké.

Však víme my zas v duši potužilé:

mandlovník že jen plodí broskve vonné,

fík sladkost skládá na své větve sklonné,

a míšeň jabka má jen, která dýší vínem –

strom ušlechtilý listů svojich stínem

si kryje ovoce vždy ušlechtilé.

Já otázku dal, odpovím sám na ni –

vždyť nemožno tu býti lžiprorokem:

jen vykroč si už v život svižným krokem,

jsi otci podobna – a to tvé požehnání!