Odplutí.

Dva slabé vesel údery z tmy daleké:

náš přívozník se blíží, duše má.

Tak sladko je zde čekat na břehu,

kam zavedla nás ruka neznámá.

Jen stiš se; neboť, hle, stop našich nenajdou!

Nám vůně vyjdou vstříc rozkvetlých jabloní,

až předháněni touhou poplujem’,

a vítr v plachty opře se, loď naši nakloní.

Já pochodně svých triumfů pak uhasím

před mrtvým Tajemstvím, jež nikdo nepochoval,

jež za kýms’ jde v snech nocí nad námi,

kam mnohý z Bratří plul, však nikdo nedoploval.

A obejmem’ se vroucně v chvíli té,

až převozník zrosená vesla položí,

až plachet bílou náruč Dálkám otevře

a nikdy více již ji nesloží.