Odpočinek v lese.

Prošel jsem lesy již unaven, mdlý,

prošel jsem olšové háje.

První list všude je napadlý,

žito již v pasece zraje,

z hajnovny valí se modravý dým

větvemi prořídlých sosen

pruhem tak ve slunci šedivým

přes palouk, včera jenž zkosen.

Plaché teď v listí jsi šlepěje slech’ –

zase klid bezzvučný kolem,

jenom lesk ještěrčí šupiny šleh’

a cos jen zadulo stvolem,

maliním zdál se tu oddýchat vzduch,

starý les kýval se, kýval,

palouk plál skrz roje šedivých much,

v dálce kdes v mlžiny splýval. –

Unaven cestou již zdlouhavou,

kde jenom slunce ti plálo,

nasycen oblaků měnivou hrou,

krajem kde všude to zrálo,

změnou vsí zamlklých v údolí kdes

uléhám spočinout chvíli

a mně to nade vše drahým je dnes,

mechu ta vůně, květ bílý.

Na srdce klepe ti zvláštní tu cit,

znenáhla do duše schvěný,

jakoby prostý tě úsměv byl chyt’

skromné a příjemné ženy,

bez krásy zvláštní, jež prosta jak jest,

na prahu dvorce tě vítá

a kde jsi pohoštěn před vchodem hvězd

dary, jenž venkov jen skýtá...