Odpočinutí na mezi.

Vedli jsou dva vojáci

mládce pouty sepnutého,

jeden napřed, druhý vzadu...

na ručnicích s bodáky.

Nechtěl mládec prolévat

českou krev svou za cizáky,

po svobodě zasteskniv

tajně prchl a byl lapen.

Šli polními cestami,

nemluvili ani slova;

první dýmal, třetí klel,

druhý poutem smutně zvonil.

Ušlí na mez usedli si

vedle cesty v šírém poli,

a mládenci s okovy

dali místo mezi sebou.

V tom naproti z osení

skřivan k nebi rozletěl se,

nad mládencem zakroužil si

a zpíval si milou notu.

Mládec k němu zahleděv se,

zahovořil smutným hlasem:

„Hoj! ty synku svobody,

skřivane ty kropenatý!

Ty si pěkně vylítneš

vzhůru k slunci jarnímu

a natáhneš hrdélko

a zeleným zpíváš krajům:“

„Život můj jest veselí

od rána až do večera –

od večera zase přes noc!

Ráno letím ke sluníčku,

a ono mně křídla zlatí,

a tu spolu povídáme

o zemi a o nebesích.

A když hovor dochází nám,

dolů letím k osení

a tu milou vyhledám si,

a ve stínu zeleném

zobkáme se jak holoubci

a splítáme hnízdečko

a při tom si povídáme,

jak se spolu potěšíme,

až bůh dítky nadělí.

Pak zas k nebi zalítnu

a své lásky z myšlenek

skládám nové zpěvanky

já svobody zlaté synek –

skřivánek já kropenatý!“

„Ty skřivánku, radost máš,

ale na mé mladé srdce

těžké sedly žalosti.

Odvedli mne zlí vojáci

od úst mákem květoucích,

pouta dali na ruce

a vedou mne v cizé město,

tam pak dají kabátek,

připnou k boku ostrou šavli

a do vojny poženou

mládce mladou cedit krev.

Oj! pobrali mně svobodu

a to moje mladé srdce

povalili v žalosti.“ –

Tak skřivánku v podnebesí

naříkal si mládenec.

Mladý voják uslyšev to,

povzdychl si z hluboka

a utřel si s oka slzu – –

starý voják láhev vzal

a z ní sobě notně přihnul.

Vstali z meze vojáci,

mládce mezi sebe vzali

a šli opět polemi

k cizímu za horou městu.

První mlčel, druhý klel,

mládec mezi nimi slzel...

více pro svobodu zlatou

než pro drahá, sladká ústa.