Odpoledne v srpnu.

Je tiché odpůldne. Sním. Půjdu údolím

do hvozdů dumavých po hrázi rybníka.

Zelené pentlice si vpletu do vlasů

a krásnou nadějí si kabát ozdobím.

Zářivá obloha se směje na luka.

Na trsu růžovém poupata pukají

a vzduch je prohřátý a plný motýlů,

již ssají zdlouhavě

med z číší kopretin.

Ta chvíle nejdražší je v lidském životě,

neb její polibky ty věčně trvají,

a její pohledy do duše zraňují.

Sekáči zpívají u splavu rybníka...

Je štěstí v přírodě a v duši člověka.

Pod mostem hrají si dvě bílá děvčátka.

A slunce zářivé se houpá na vlnách

a voda odtéká mdle, líně, ospale.

Chci takto dumati na břehu řečiště,

pít slunce třpytivé a zpěvy dýchati.

Oh, kterak nádherné je dát se nadchnouti!

Modř nebes rozpjata je nad mou bytostí:

Jsem bodrý pastevec,

jenž hlídá ovečky,

na znak se položiv a patře do slunce.

Jsem štěstím naplněn.

Však mluvit nemohu.

Jsem zcela rozptýlen jak záře sluneční,

jak tikot skřivánků, již mizí v oblacích.

Oh, jak jsem rozechvěn vším, vzduchem, nivami,

a září nebeskou a vůní alejí,

kde dívky kráčejí, v svých rukou kytice,

které jsou určeny pro šťastné milence.