ODPOLEDNE

Vřelá lenost zamkla oči

lidem, ptákům, květům – všemu –

v modravém snu dřímá cypřiš,

metly trav se kloní k zemi,

a ty listy starých dubů

stočily se... Sedím v stínu

tmavé sosny; břeh jde v moře

rozervanou rudou skalou.

Moře jaksi líně dýše,

ze zvyku víc nastavujíc

modré plochy šikmým bleskům

k lámání se. Bílé mráčky

zářnou oblohou se vlekou,

trhají se, vlastní tíhou

klesají ty trosky k vodě,

řídnou, taví se v ní, mizí.

Myšlenky a sny mé s nimi.

Trhají se, klesají mi

v zlatomodré hravé plochy –

nemožno jich zadržeti.

Pak i duše za nimi jde,

splývá s mořem, oddychuje

jeho dechem, v jeho plochách,

v ní se lámou šikmé blesky,

žije nekonečnost jeho,

mluví jeho tichým šumem –

ale mrtev sluch i cit je

a tma v očích...