Odpoledne

Usmívá se na mne v odpolední chvíli

líbezný francouzský kraj.

Horké vlčí máky, u cest svlačec bílý,

mladistvý jívový háj.

Na rozcestí sedím. Ale kde se vzalo

tu se vzalo dítě.

Máma ryje v poli. Ty’s se zatoulalo,

ke mně cupkáš hbitě.

Mon vieux, díš tiše, proč tu sedíš sám?

A ty nemáš dětí?

Nejsem sama, víš-li. Sedm bratří mám,

je nás jako smetí.

Hnědé oči mám, i táta má je, máma,

sedm bratří mých.

Nemohla bych žíti na tom světě sama.

Snad by to byl hřích.

Smutno, věř mi, tomu, kdo tu žije sám.

A když večer přijde,

každý z nás má hvězdu, i já svoji mám,

tu, jež první vyjde.

Táta, máma, já a sedm bratří mých,

dobře čítej: dvacet.

Potom přijde noc. Pes vyje. Žabák ztich’.

V postýlku jdu se skácet.

A ty myslíš, bloude, že snad spinkám sama?

S Pánem Ježíšem, hlavu v jeho dlani.

Jeho andělé a hvězdy dřímou s náma.

Nechci se vzbouzet ani...