ODPOLEDNÍ PÍSEŇ.

Teskno Osamělému stát na břehu, k jaru když! Slunce

prsty zlatými, smavé, v svou osnovu zapřádá lidi,

město, řeku i dálky. Tak podivně divné je všechno!

Tolik života v živých, že neživé jako by žilo.

Půda k nohám ti přilne jak v objetí. Ale i v dýmu,

z vlaků táhle jenž kypí, co boků tam, náručí, ramen!

Čar však největší: přístav. Ten měnivý obličej vody,

v mžiku zjizvený větrem, ráz!, hladký jak tvářička dětská!

Vlajek příslibné vání! A popěvek veselý kladiv!

Řetěz hřídele piští, prám z vody ven tažený plavci,

želva ohromná, těžce se po kladkách, nestvůrný, valí.

Stranou tělnaté yoly, kýl do výše vyzdvižen, svítí;

z temna loděnic přišly, z míst, zima kde jíní své tkala,

vstříc teď jarnímu vodstvu, hle, čerstvou svou fermeží svítí!

Srdce, srdce mé zkřehlé, zda my také vyplujem k jaru?

Je-li ještě i pro nás tep vesel a nepokoj plachet,

člunů na vlnách poskok, dlaň drsná a laskavá větru,

poutě v neznámo, cíle, kde čeká nás lůžko i láska?

Ptám se úzkostným hlasem... Nic... Nikdo mi neodpovídá...

Hlucho, mrtvo je ve mně, a zdá se, že ze všech mých smyslů

zrak mi jediný zůstal, však chladný a břitký jak ocel.

Běda! Mrazně tak hledě, zřím na dno až v duši všech lidí,

líp a hlouběj než oni v tkáň žhavou jich pronikám chtíčů,

žiji muka jich, slasti, sám neschopen vlastní si stvořit!

A přec, čím jen je život? Vzplát, unést, být zajat a vlečen,

stihnout, v náručí dusit tu vteřinu, kolem jež míjí,

leknín v přítmí vod hebkém se radostně odevzdat vlnám.

Vím, ó, předobře vím to! Leč k vyplutí není již vůle,

ruka přídy než tkne se zpět jako by uvadlá klesá,

hory v daleku mluví ne rozkoší výprav, jen smutkem.

Plujte, steré vy lodi, i s milenci, květy a hudbou,

plujte, vyplujte všechny! Bych já tu jen pozůstal sirý,

z hlíny nádoba v kalném kdes přístavu zapomenutá.