Odpolední procházka.

Po čtvrté hodině slunce se kloní,

mírnější paprsky s oblohy roní.

Rozumný tatínek s úsměvem praví:

„Máme den příjemný, vzduch je tak zdravý.

Skřivánci, pěnkavy zpěvem kraj plní,

vysoké žito se klátí a vlní.

Dobrá-li matinka laskavě svolí,

půjdem se zotavit u luk a polí.“

Matinka svolila, jásali malí,

všickni se do polí na pochod dali.

Bratři a sestřičky drobným šli krokem,

matka je strážila pozorným okem;

děti si vynašly nevinnou hračku,

hrály si vesele na schovávačku.

Na bobku za žitem volaly: „Juk, juk!“

Matka se ozvala: „Synáčku, kuk, kuk!“

Jinde zas druhý se ohlásil: „Juk, juk!“

Tatínek přikročil, odvětil: „Ťuk, ťuk!“

Blaženě dále šli sestry a bratři,

laškují vesele, na sebe patří.

Chvílemi jinou zas zábavu měli,

společně rozmilou písničku pěli.

Takový prostinký tělocvik milý

na těle, na duchu dětičky sílí.

Dítky i rodiče rádi jsou tomu,

z miloučké procházky vrací se domů.

Nikde se nejeví tvářička smutná,

každému večeře výborně chutná.

Děti se pomodlí u otce, matky,

rychle se dostaví spáneček sladký.