ODPOLEDNÍ SVĚTLO.

Tys' přišla s očima plnýma světla

do háje bílých břiz.

V dálce se ztrácela pěšinka světlá,

a nad ní ve stuhách ztuhlého světla

tančil a zpíval drobný hmyz.

Na jejím konci paseky ve výsluní

divokého jasmínu houština kvetla,

dýchala v žáru vtíravou vůni

a květů hvězdami jiskřící

podobala se kytici,

porosené krůpějemi měsíčního světla.

Ty's přišla s očima plnýma světla

do mého lesa dnes.

Korunami stromů dukátů sprška slétla,

v tvář se Ti její příval snes',

po hebkém obočí

stékal Ti do očí,

v radostných zorničkách rozkvetl v zář,

v světelné závrati

nutil Tě mžikati,

nutil Tě ke mně obracet tvář...

Jak dítě v kolébce, sluneční září

vzbuzeno, do ticha

světnice zavzdychá

a rozespalé s pomračenou tváří

odmítá láskání zlatého světla –

tak jsi se, má milá,

tak jsi se tvářila,

když na rty Ti sprška polibků slétla...

Dítě pak propuká v pláč...

Ne, milá – nač?