Odpoutání. (I.)

Šli chvíli parkem vedle sebe,

však cítili, že mezi nimi

jest dohráno... Leč jak si říc’?

Šla mlčky hlavu sklánějíc

a cítila, jak v duši zebe

ji pohled jeho, plný zimy,

studený pohled, který znova

a líp, než všecka lidská slova

ji v pochybnostech nenechával,

že pro ni ztracen tento muž,

že žhoucí jeho lásky nával

vychladl, zhasl, zmizel už,

že to, co zbylo její touze

v tom jeho srdci ještě dnes,

jsou dohořelé jiskry pouze...

Tu poznala, je konec všemu.

A ona, jak hrdinky dramat,

jež vídávala, k vůli němu

se odvážila muže klamat –

a náhle ten, jejž ráda má,

k ní chladně se a cize chová,

jde vedle ní tak beze slova

a téměř si jí nevšímá...

Když prvně k ní své oči vznes’

před dvěma léty, byl by za ni,

jež přece byla vdanou paní,

dal snad i život celý rád

a přísahal jí tisíckrát,

že nemůže si myslit ani,

jak bez ní žil by opět sám...

V rostoucí vášni, stále větší,

víc nedbal ani lidských řečí

a hrdě čelil domněnkám

svých známých, všemu nebezpečí,

ve kterém stále žili oba.

A dnes ta uplynula doba,

kdy láskou nevěrné té ženy

byl nadšený a přeblažený,

kdy koříval se její kráse,

jež plnila mu celou duši.

Ta doba přešla, – a jí zdá se

a ona v mukách ví a tuší,

že není už, čím dřív mu byla,

že jemu není víc tak milá,

že jakýs cizí, divný chlad

tu lásku jeho zvolna rdousí,

že víc a více cizí jsou si

a blízka je ta doba snad,

kdy on, teď střízlivější mnohem,

jí opatrně vyhne se,

své srdce jinam zanese

a klidně dá jí chladné s Bohem!