Odpoutání. (II.)

Šel, hůl svou v písek zabodal

a mlčel. Dlouho neřek’ slova.

Ni rámě jí dnes nepodal.

Úkosem pohlédla naň znova.

Cítila, jak jí skráně planou,

a všecka krev jak stoupá k líci.

„Vy, tuším,“ děla hledíc stranou,

„se chystáte mně cosi říci,

a nevíte, jak začal byste.“

A oči svoje plné hrůzy

naň upřela: „Já čekám, vizte,

a poslouchám.“ On zvolna v chůzi

se zastavil. „Jest pravda,“ děl

a do země se zahleděl.

„Nu, vidíte, že všecko vím

a uhodnu.“ – „Tím lépe. Nuže,

pak nebude vám tajemstvím,

že svět si o nás mluvit může.

A konečně, má dosti látky

to klepů hnízdo prokleté.“

„Vy chcete tedy konec krátký?

Já nudím vás, jen řekněte.“

„Ne, nenudíte. Ale přec,

uznáte sama na konec,

jak příjemny ty řeči jsou,

a jednou, jak je tuším růst,

k vašemu muži z lidských úst

se zcela jistě donesou.“

„Vy máte strach z těch lidských řečí?“

„Ne o sebe. Leč o vás jen.

Jest vaše pověst v nebezpečí.“

„A přece byl jste spokojen

a kliden po dvě léta celá,

kdy v úzkosti jsem já se chvěla,

mne, která klamala jsem jej,

mne podlou, ničemnou a bědnou

že vyžene muž s křikem jednou

v bídu a hanbu, v beznaděj...

A co jste vy mi říkal k tomu?

Že můžeme být jinde šťastni,

bych s vámi prchla z jeho domu,

že za mořem kdes domov vlastní

si vystavíme, žena, muž,

kde budem navždy svoji už,

až na věky, až do skonání...

Ne, to strach není o mou čest,

co mluviti vám se mnou brání...

Leč já to vím: to žena jest!“

„Snad. Máte pravdu.“ Oči obou

se potkaly a plály zlobou

a nenávistí. „A kde kvete

ta růže krásná? A vy chcete

se ženit?“ – „Ano, víte všecko.

Já opravdu to krásné děcko

si přivedu už záhy domů.“

„Lze přát jí mnoho štěstí k tomu.

A znám ji?“ – „Nevím, ale vím,

že vám ji sotva představím.“

Jí zlobou oči svitly znova

a chvěla se jak v bouři list, –

z těch očí líp než všecka slova

mluvila němá nenávist...

A na odchodu ruky ani

mu nepodala. Klobouk zved’

a lhostejně se díval za ní...

a druhou cestou dal se zpět.