Odpoutání. (III.)

Veselka jeho jednou z rána

potichu zcela, v tajnosti

beze vší slávy odbývána,

bez nádhery a bez hostí.

Do chrámu vezli nevěstu

v cestovních šatech barvy šedé, –

hned po oddavkách párek jede

do Italie na cestu.

Se září štěstí na čele

když z kostela šli manželé,

pár divných očí hleděl na ně:

tak jak by kolem šla jen maně

a náhodou, šla s mužem tady

ta láska jeho bývalá...

A lorgnonem se dívala,

jak z kostela šel párek mladý.

„Aj,“ řekla muži, „totě div,

ten větroplach se také žení?

Ne, to snad ani možná není!

Vždyť mluvilo se o něm dřív,

don Juan že to hotový...“

„Nu,“ děl muž její, „kdo to ví!“

a stranou hleděl na svou paní.

„Já sám jsem loni dostal již

ničemné anonymní psaní,

že také ty mne podvádíš, –

s kým, to už věru nevím ani...“

„Jdi, a že’s neřekl mi slova!“

A zasmála se. „Totě pěkné –

a on mi teprv za rok řekne!“

Za dlouhou chvíli ještě znova

se rozesmála vesele, –

ne, musila se smáti tomu...

A za žertů a smíchu domů

šli oba šťastní manželé.