ODPOVĚĎ. (I.)

Nebyla v slovech mojich lahoda.

Nic z toho, co se čeká od řečníka.

Já nebyl mluvčím svého národa,

byl mluvčím jsem jen lidí několika.

Lid škarohlídů nerad vzpomíná,

tvář je mu trapná Kasander a Sibyl.

Že pravdu měl jsem, trofej jediná.

Jak chcete, abych s pravdou svou se líbil?

A tak to chodilo rok po roku.

Lid měl jsem rád, sám nejsa milý lidu.

Ne k obdivu, spíš hotov k útoku,

duch klidný nebyl jsem a nepřál jiným klidu.

Ne klidný tok, jen vždycky vír a vír.

A tyto víry někdy život stojí.

Kde tribunové měli slovo „Mír“,

já opakoval rozkolnicky: „K boji!“

A takových nás bylo několik.

Týmž neklidem je duše rozdrásána.

My přátelé nebyli bukolik.

Co slovo, rána. Co verš, také rána.

Kde resignace k všemu hotová

mdle říkávala: včerejšek svůj zapru!

my byli strašák vrabců domova,

my byli štiky v oblasti té kaprů.

Ta úloha nám dlouho zůstala.

Boj nebyl hladký, časem šlo to z tuha.

Když řinčela zbraň, vřava vzrůstala,

co na tom, druh že časem ranil druha?

My klnuli, kde jiný neklne,

co jiným svato, bylo pro nás plano.

Lid řekl ano, kde jsme řekli: Ne.

Lid řekl ne, kde říkali jsme ano.

My doufali, kde jiný nedoufá.

My věřili, kdy skepse jiné jímá.

Cíl, který nikdo snít si netroufá,

my měli jasně před očima svýma...

– Leč, dneska, dnes, kdy hoří vlastní krov,

kdo vzpomene si uplynulých věcí?

Kdo při požáru, v ohni katastrof

chce pokoušet se sobě oběd péci?

Když řádí smrt a zeje tolik ran,

kdo samolibý bude tak a pustý,

by bojů vzpomněl včerejších a stran?

Kdo mluví přes to?